Hledání řádu jako inspirace hudební tvorby

Ottovi Šimkovi – nezapomenu na muzikantské zážitky u společného houslového pultu!

První dvě slova v názvu této studie mají vyjádřit nikdy neukončenou snahu pochopit skutečnost kolem nás. Poznávání světa je vskutku průběžné a provází celou historii lidstva, poznávací proces je ovšem v různých oborech lidské činnosti různý a různě složitý; od běžné zkušenosti každodenního života však vede cesta k poznání hlubšímu, k vědecky formulovaným teoriím. Při zkoumání předmětu svého zájmu potřebují jednotlivé vědní disciplíny svou vlastní metodu, přesto jejich vzájemné ovlivňování hledá společný základ dílčích poznatků o hmotném světě (viz Barrow 1991, resp. 1996).

Trvale obtížné je filozofické hodnocení této tendence k jednotě, přičemž ten vůbec nejzákladnější spor vyvolá už samotný vznik světa – byl stvořen, nebo žádného Stvořitele nepotřebuje? U nás jsme byli v nedávné minulosti přesvědčováni, že jediný správný a doopravdy vědecký výklad vesmíru i světa lidí musí být materialistický – svět je věčný a jeho jednota spočívá v jeho materiálnosti. V této filozofii má podstatný význam tzv. objektivní realita. Leninovo vymezení hmoty mělo v sobě zahrnout všechno, co i v budoucnosti hmotu přesně definuje (Lenin 1957: 133); pojem ‘realita’ je opravdu dostatečně obecný, takže sám neomezuje vývoj názorů na hmotný svět. Problematický je však atribut ‘objektivní’, který vůbec nesouvisí s hmotou, není jejím parametrem, ale chce popsat její hodnotu – znamená totiž primárnost hmoty, která je nestvořenou, danou podstatou všeho, vůbec všeho. Až tímto pojetím a hodnocením se z objektivní reality stává filozofická kategorie a ústřední pojem materialismu; sekularizovaná společnost ovšem uvažuje jednoduše – pro ni je hmota reálná, nepředstavitelný je Bůh, takže priorita hmoty se zdá být přirozenější.

Neumím takovou filozofii pochopit, protože věčná existence hmotného světa je názor stejně tajemný jako stvoření. Celý spor mezi dvojím a filozoficky naprosto odlišným chápáním světa neodhaluje ani současná nejrozšířenější fyzikální teorie ‘velkého třesku’; vznikla v letech 1927–1933 a jeden z autorů, belgický kněz a matematik Georges Lemâitre „opakovaně připomínal, že pomocí jeho modelu rozpínajícího se vesmíru nelze dokazovat stvoření světa Bohem, že tato otázka leží v jiné rovině“.[1] Katolická církev vyhlásila už v roce 1951, že teorie velkého třesku neodporuje učení Bible – tím sice pokračuje hledání nových vztahů mezi náboženským a vědeckým hodnocením světa, k úkolům pozitivní vědy (tj. vědy mimo filozofii) ovšem nepatří potvrzovat či vyvracet Boží existenci.

Náboženství a věda nebyly vždy považovány za nesmiřitelné protiklady. Do historie patří samozřejmě všechny spory mezi náboženstvím a vědou, ale nesmíme zapomenout, že průkopníci vědy byli většinou křesťané, někteří z nich aktivně vykonávali duchovní službu, a nepatří jenom do středověku. Přes své neshody s představiteli církve byli věřícími křesťany Mikuláš Koperník i Galileo Galilei, velmi pokorné je vyznání Johannesa Keplera (např. „Vzdávám Ti díky, Stvořiteli a Bože… dokončil jsem nyní práci, k níž jsi mě povolal“ [Pearcy / Thaxton 1997: 13].); o zákonech, které ustanovil Bůh, píše René Descartes, stejně uvažuje Isaac Newton i další významní vědci. Od náboženství se věda stále více vzdaluje během 19. století, tehdy píše historik vědy dokonce o „trpkém, smrtelném nepřátelství“ (Draper in Pearcy / Thaxton 1997: 13). – Pochopitelná rozdílnost hledisek přerůstá do zřetelně lhostejného až zamítavého vztahu k náboženství. Znovu se však objevují názory opačné, které přisuzují právě křesťanství rozhodující vliv na rozvoj vědy i na její svobodu. Důvod – potvrzený vědeckými úspěchy v křesťanských zemích – je v biblickém učení: Bůh jako Stvořitel je oddělen od světa a jen takový svět mohou lidé zkoumat bez strachu, protože naše úcta patří Bohu, my neuctíváme Slunce ani jakékoliv jiné součásti vesmíru či přírody. Hebrejsko-křesťanské vyznání víry souhlasilo přitom s reálností a hodnotou světa, tento svět je nejen skutečný, je také logický a někam směřuje (Teilhard de Chardin 1990); tvůrcem ovšem není hmota sama, ale její Stvořitel.