(úryvek)
V nedávné době zažila česká jeviště explozi inscenací Věci Makropulos, která zčásti rozmetala názor o nesoučasnosti dramatických děl Karla Čapka. Vlnu zájmu o tuto hru bychom mohli přirovnat k období bezprostředně po jejím prvním uvedení roku 1922 v Divadle na Vinohradech v režii samotného autora. Jistě, máme tu čapkovské výročí a uvolnění autorských práv, které tento fenomén do jisté míry vysvětlují – a je jedině dobře, že si česká divadla na svého světově proslulého dramatika vůbec vzpomněla –, je ovšem pozoruhodné, kolik dramaturgů oslovila právě nyní právě tato Čapkova hra. Na základě zhlédnutých inscenací se nejzajímavějším problémem jeví být otázka jejího žánru. Sám Čapek hovořil o komedii, což vzbuzuje u některých teoretiků pochybnosti; připomeňme si úvahy Pavla Janouška na téma pesimismu či optimismu bratří Čapků a s tím související téma „nepovedenosti“ závěrů jejich děl, jak o nich Janoušek s nadsázkou hovoří (Janoušek 1993: 39). Tento problém Čapek sám předvídal, proto se snažil v předmluvě k prvnímu knižnímu vydání hry ‘pesimistický’ konec své ‘komedie’ obhájit či vysvětlit. Věc Makropulos ovšem dokáže mluvit sama za sebe a určit si svůj žánr, jak se to nyní pokusím nastínit.[1]
Připomeňme si tvůrce a instituce, které k jejímu nastudování v nedávné době přistoupily: Jako první to bylo brněnské HaDivadlo, jehož inscenace však nevstoupila do širšího povědomí především kvůli nízkému počtu repríz; premiéra se konala 7. června 2006 a v režii Ondřeje Elbela ztvárnila hlavní roli Kamila Kalousová. O dva roky později, 27. června 2008, se konala premiéra v libereckém Divadle F. X. Šaldy; zde režisér Vít Vencl obsadil do Emilie Marty alias Eliny Makropulos Markétu Tallerovou. 31. října téhož roku uvedlo poprvé svou inscenaci i Divadlo na Vinohradech, kde v režii Davida Drábka ztělesnila E. M. Daniela Kolářová. Třetí premiéra tohoto příběhu v roce 2008 byla operní: konala se 18. prosince na scéně pražského Národního divadla a inscenaci Janáčkova díla v režii Angličana Christophera Aldena vévodil vynikající expresivní výkon německé sopranistky Gun‑Brit Barkmin. Zatím nejmladší inscenaci Věci Makropulos představilo Klicperovo divadlo v Hradci Králové 14. března loňského roku, kde si režisérka Věra Herajtová zvolila za protagonistku Kamilu Sedlárovou.
Chceme‑li zasadit Věc Makropulos do širších inscenačně‑historických souvislostí, je třeba zmínit i několik děl starších. V poměrně živé paměti – též díky nedávno vydanému DVD – je především televizní verze s Janou Štěpánkovou v hlavní roli; v jejím základě stojí inscenace Divadla S. K. Neumanna, která měla v režii Karla Pokorného premiéru počátkem roku 1970. Z dalších zaznamenaných historických uvedení připomeňme televizní adaptaci opery režiséra Václava Kašlíka z roku 1966 s Vlastou Fialovou v titulní roli a také rozhlasovou verzi režiséra Jiřího Horčičky z roku 1975 s tehdy osmačtyřicetiletou Jiřinou Švorcovou; dodejme, že Švorcová hrála Makropulos i o rok později na vinohradském jevišti – v režii tehdejšího ředitele Zdeňka Míky –, což byl jistě dobrý způsob, kterak ‘zaštítit’ Čapka, komunistům vždy nepohodlného. A konečně zmiňme i mladší, přesto již také historické i historicky významné zpracování látky v zatím poslední ostravské inscenaci; premiéra se konala 18. 11. 1995 a režisér Radovan Lipus obsadil do hlavní role tehdy třicetiletou Apolenu Veldovou, která za ni získala nominaci na cenu Thálie. Každé z uvedených jevištních děl nahlédlo postavu E. M. a vyslovilo se k problému dlouhověkosti trochu jinak – a my tak máme nyní před sebou paletu možností, mezi nimi i ty skutečně smysluplné, které zasahují diváka a odhalují dramatičnost Čapkovy předlohy. Ale i její meze.
[…][1] Tato studie je rozšířenou verzí referátu předneseného na sympoziu konaném 8. 4. 2009 ke 120. výročí narození Karla Čapka, které pořádalo Divadlo na Vinohradech ve spolupráci s Ústavem dramatické a scénické tvorby DAMU.
