(úryvek)
Nikolaj Nikolajevič Jevrejnov (1879–1954) byl osobností ruské divadelní moderny, kterou známe dosti povrchně. Ve 20. letech 20. století byl u nás známý spíše jako dramatik, neboť jeho nejslavnější hru Co je nejhlavnější režíroval v Národním divadle Vojta Novák (1923) a v Brně Jindřich Honzl (1930). V rámci avantgardy pak Jiří Frejka uvedl v Divadle mladých (1924) a v Osvobozeném divadle Na Slupi (1926) v konstruktivistickém duchu jeho další zajímavou hříčku Veselá smrt. Ve třicátých letech, kdy už Jevrejnov pobýval v emigraci ve Francii, se u nás uvedl i jako režisér: v roce 1935 režíroval v Národním divadle operu N. A. Rimského‑Korsakova Car Saltan a komedii A. S. Gribojedova Hoře z rozumu. Teprve od 60. let se i u nás začalo mluvit o další roli tohoto divadelníka, tj. o roli teoretika panteatrálnosti nebo panludismu. A skrze tuto roli teoretika se vnímá Jevrejnov dodnes, hlavně pak na Západě a v poslední době i v Rusku.
Těch jeho rolí nebo profesí bylo skutečně mnoho. Byl dramatikem desítek her, skladatelem, režisérem, scénografem, dramaturgem, kritikem, historikem i teoretikem. Narodil se v Petrohradě a první hru Oběd s ministrem uvedl ve svém domácím divadle už v sedmi letech, a když mu bylo třináct, vystupoval jako klaun kočovného cirkusu. Přitom studoval skladbu na konzervatoři, psal stále hry a opery a uváděl je v profesionálních i amatérských souborech. V letech 1907–1908 a 1911–1912 založil a vedl s baronem N. V. Drizenem Starodávné divadlo (Starinnyj těatr), kde uváděli rekonstrukce středověkých a renesančních her. V meziobdobí (1908–1909) pak byl po odchodu V. Mejercholda režisérem Nového činoherního divadla V. F. Komissarževské, kde se známou a provokující stala jeho inscenace Wildeovy Salome, také proto, že ji zakázal sám car Nikolaj II. S bratrem Komissarževské Fjodorem pak ještě vedl Veselé divadlo pro dospělé děti, kde inscenoval poprvé onu hříčku Veselá smrt. To vše přitom stihl dělat jako úředník na Ministerstvu komunikací a spojů. Když v roce 1910 z úřadu odešel, stal se vedoucím dramatikem i režisérem v satirickém divadle Křivé zrcadlo, kde do roku 1914 nastudoval na sto inscenací, hlavně parodie oper, operet nebo psychologických dramat. Zde také parodoval Gogolova Revizora tím, že každé dějství se hrálo v jiném stylu: podle šmíry, Stanislavského, Craiga, Reinhardta a němé filmové grotesky. Vlastně zde vyjádřil svůj tehdejší odpor vůči dobovému divadlu, ať už jde o Stanislavského realismus, nebo o Mejercholdovo stylizované divadlo. Parodie to byly hrubozrnné, plné nejapností a absurdit, takže není divu, že diváci sem chodili hlavně proto, aby se zasmáli plně a od plic. Také se říkalo, že některé vážné inscenace v petrohradských divadlech musely být přerušeny nebo ukončeny, protože diváci předtím zhlédli jejich parodie v Křivém zrcadle a automaticky se neubránili smíchu.
Je příznačné, že právě v době Křivého zrcadla se Jevrejnov stal programovým ideologem panteatralizace, a proto odmítl veškeré dobové divadlo a před estetiku nebo do základu veškeré lidské činnosti začal klást tzv. instinkt divadelnosti a herectví. Věnoval tomu 20 knih a stovky studií, kde se zabýval nejen divadlem, ale i hudbou, literaturou, výtvarným uměním, historií ruského divadla, divadelností zvířat nebo dokonce neživé přírody. Základní práce jsou tyto: Apologie divadelnosti (1908), Úvod do monodramatu (1909), Divadlo jako takové (1912) nebo Divadlo pro sebe (1915).
Jevrejnov byl skutečně složitou osobností a jakoby hercem proteovského typu. Teatrologové na Západě jej posadili na Olymp vedle Stanislavského, Mejercholda, Tairova nebo Vachtangova, ale pro ně samotné a další současníky byl postavou marginální. Jeho jméno vyvolávalo i určité podráždění a A. Blok jej dokonce nazval „cynikem prázdné duše“. Nebyl brán za seriózního divadelníka nebo teoretika, říkalo se mu ‘knihomol’, protože trávil hodně času mezi knihami, a kritik A. Efros tvrdil, že je v něm něco z Gogolova Chlestakova, protože součástí jeho chování i psaných textů je mystifikace a hra. Ale i on sám se rád nazýval Harlekýnem nebo ukřičeným šaškem Jeho Veličenstva Života. Někdy dokonce prosí čtenáře, aby ho nebrali vážně. A skutečně, často něco tvrdí a brzy nato to vyvrací, jeho knihy jsou plné aforismů nebo citací filozofů, nevydrží dlouho v roli učence a paroduje tuto učenost, např. když myšlenky I. Kanta nebo A. Schopenhauera doplní citací z kuchařské knihy. Podobných kontrastů je u něj mnoho, takže jeho texty se musí číst i s podezíravou otázkou, zda to myslí vážně, nebo si z nás dělá legraci. Klaun divadla i života, který ví, že naše názory jsou jen dílčí a málokdy postihují samu esenci jevů. V knize Pro Scena Sua cituje starou historku o třech slepcích, kteří potkali slona: první si sáhl na jeho chobot a řekl, že je to had, druhý si sáhl na ocas a řekl, že je to provaz, a třetí si na něj sáhl z boku a řekl, že je to stěna. Jevrejnovovy knížky jsou plné podobných tvrzení a ukazují, jak stále krouží kolem svého tématu hry, divadla a herce.
[…]
