(úryvek)
Na první pohled může vzbuzovat údiv, že se filozofická antropologie zabývá i hercem. Avšak mnohem podivnější je fakt, že doposud tak většinou nečinila. Herec představuje člověka. Jeden člověk ztělesňuje jiného. Něco takového se nám nikde jinde neukazuje. Literatura a výtvarné umění ztělesňují ‘oklikou’ a ‘v odstupu’, to jest ve slově, barvě a formě, nikoli však v člověku samém. V běžném životě se setkáváme s člověkem takovým, ‘jaký je’, bez líčení a přetvářky. Není pochyb o tom, že takto bezprostřední přístupnost je v očích antropologie metodickou předností, kterou nelze podceňovat, poněvadž antropologie chce vědět, jak a čím člověk jest. Situace herce je složitá a v sobě se reflektující jednota, v níž ztělesněná osoba překrývá ztělesňující osobu herce. Pan X jako Othello a paní Y jako Desdemona jsou obrazy a potud, vezmeme-li tento výraz doslova, patří do říše fantazie. Othello a Desdemona jsou obrazy označující skutečnost a vsouvají se mezi skutečné návštěvníky divadla a skutečné herce, jsou to obrazy imaginárního světa, který je podobný skutečnosti, avšak skutečností samou není. Antropologie chce studovat lidskou bytost v její plné skutečnosti. Musí si snad proto hledat takovou situaci, v níž je pohled na skutečnost zastřen obrazy, nadto – nota bene – takovými obrazy, jež vytváří právě tato skutečnost?
Toto ‘nota bene’ je vskutku na místě: ony obrazy představují člověka z masa a krve, člověka ducha i srdce. Neexistují jako barevné tvary na ploše ani jako živé obrazy a pohyblivé sochy. Jsou to lidé ztělesnění a označovaní lidmi. Othello a Desdemona nežijí o nic více ani o nic méně než X a Y se svou soukromou existencí, v níž starost o angažmá a plat možná v průměru zaujímají více místa než láska a žárlivost, ve srovnání s osudem, na kterém se díky jejich ztělesnění podílejí jak oni sami, tak i diváci. Lidé, hotové charaktery jsou odsunuty stranou. Lidé se oddělují od sebe, mění se v jiné. Hrají jiné bytí. Nemá však tato situace pro antropologické poznávání přesto i jisté přednosti? Není právě v metodickém ohledu neocenitelné, jestliže se zde lidská existence stává průhlednou až ke svému základu, jestliže se proměňujíc sama tvoří? Nestálo by za to podívat se i na tuto možnost? Jestliže se antropologická analýza přidržuje toho výkladu, který o sobě podává člověk sám, když o sobě, o jiných a o světě mluví, když se tím vším zabývá, o tom všem soudí a to vše ztvárňuje, když nachází svůj vztah ke společnosti, přírodě a k bohu, jak by potom mohla, ba směla přecházet takové vztahy, které lidské bytí samo vytváří?
[…]
