V Hilarově Gogolovi „smích a slzy“, v Holbergovi „citové a duševní odstíny“. Přestože Rašilov nedostává v divadle (a nebude tomu ani ve filmu, jak ještě uvidíme) mnoho příležitostí překročit hranice vymezené komediálními typy a charaktery, stále častěji je v souvislosti s jeho herectvím připomínán Jindřich Mošna a Bohuš Zakopal – zvláště v případě ruského repertoáru, který v českém herectví vždy sloužil jako materiál a živná půda pro rozvíjení tragikomických poloh a prohlubování umění psychologického portrétu. Rašilova pro tento typ herectví jistě předurčuje „teplé lidské jádro“ (Götzová), „šťavnatost a vřelost“ (Eduard Kohout) a sjednocující gesto nesené melodickou náladou (Olga Scheinpflugová), které při vzpomínkách či popisu jeho hereckých výkonů zdůrazňuje kritika i kolegové. Je tu však proti Mošnovi i Zakopalovi ještě něco, co Vladimír Just označuje termínem „epické herectví“ a má patrně na mysli onu mezírku mezi celkovým gestem či uchopením postavy, o němž mluví Scheinpflugová, a věcností až strohostí všech mimických prostředků, které herec používá, ať jimi označujeme mluvní gesto, nikdy intonačně neilustrující, nepřibarvující význam slov, nebo konkrétní mimiku i celková tělesná hnutí. Mezírku, která originálně a nečekaně odděluje a současně spojuje protichůdné tendence a rozbíjí tak zavedené představy o klaunské i charakterové komice, když s neodolatelnou bezprostředností spojuje či staví proti sobě nejrůznější lidské postoje: „Žena se mi směje,“ říká starostlivý pan Tatrmuž dobromyslně. Postává opuštěně s rukama za zády v pozadí haly lázeňského hotelu, který mu patří, ale kde vypadá jako cizinec. S obávanou předtuchou slabikuje neobratně, pláč na krajíčku, dopis na rozloučenou od záletné manželky: ručičky s papírem poklesnou, ale tělo a s ním i vodopád výhrůžek ‘počkej, já ti ukážu’ vyrazí překotně vpřed. Náhlý muž činu kácí, co mu přijde do cesty, popadne pušku a kolo a řítí se za uprchlíky… V zápalu rybářské vášně, která ho přepadne cestou při pohledu na prut zmítající se v hladině rybníka, zapomene na účel svého pronásledování. Když se pak s kaprem v náručí a se šťastným úsměvem vrátí do kuchyně, teprve nad vítězoslavně pronesenou pointou vtipu „Tak jsem ji chytil!“ znejistí. Zaskočen realitou tápavě stoupá po schodech, opatrně našlapuje a kradmo se rozhlíží… V pokoji za pečlivě zavřenými dveřmi nejprve spořádaně odloží pušku a čepici a až pak u stolu schová hlavu mezi lokte. Všechen smutek vtělí potom do vyluzování tónů ze starého harmonia, s očima v sloup a bradou mířící k nebesům… Intonace hlasu však s osudem účtuje věcně a nesmlouvavě: „Mně už je všechno jedno!“ – Tak nám jednu z podob všech ‘chudáků manželů’, které kdy Saša Rašilov hrál, uchoval film Hostinec u Kamenného stolu.[1]
Podobně jako tento příběh skládá se z jednotlivých anekdotek i osud pana Barvínka, „vycpavače zvěře a všeho“, ve filmu Přijdu hned!. Snímek vznikl za německé okupace, v době heydrichiády, a přestože chtěl v té době jistě především pobavit a odreagovat publikum od hrůzných událostí,[2] zůstává dodnes svědectvím sebezáchovné snahy všech zúčastněných předvést po všech stránkách profesionální dílo, vypracované do nejmenších detailů, a především biofilní energie protagonistovy, která vyzařuje na diváka z každého momentu jeho existence před kamerou. Scénář, který si Saša Rašilov pro sebe napsal za pomoci režiséra snímku Otakara Vávry, vychází opět z žánrových pravidel klasického mimu: historku ze života rozhýbe zpráva o nenadálém dědictví, z něhož panu Barvínkovi nakonec zbude jen dobrácký pes, stejně opuštěný jako on sám. V masce upomínající na chaplinovského tuláka i typickou malostranskou figurku Jana Nerudy či Svatopluka Čecha, se střapatými vlasy pod černou buřinkou a zježeným knírem, v ošumělém obleku obepínajícím kulatou postavičku, zažívá starý mládenec z malostranského dvorku každodenní srážky s podezíravými sousedkami, hamižnými příbuznými a výsměšnými kumpány i hořkost neopětované lásky k mladé dívce. Jednotlivé výjevy založené na situační komice a herecké souhře partnerů jsou pointovány do samostatných anekdot. Divák, který se těžko vyrovnává s vulgární přímočarostí dnešních filmových komedií, náhle s úlevou přijímá starosvětsky naivní hravost a potutelnou jemnost slovního humoru provázaného s jednoduchými situacemi. Jednání v nich zakotvené se nepozorovaně mění v klaunská čísla, mezi něž patří bohatýrský záchvat smíchu nad neočekávanou zprávou i slzavé vzdechy nad krájenou cibulí, napodobování zpěvu kanárka stejně jako zápas s neckami či těžko řiditelnou trojkolkou; zkoumání předmětů za účelem jejich funkčnosti, které se mění v jejich destrukci, i oprava otrhaných nohavic jejich postupnou likvidací; zmatek při hledání ztracené a znovunalezené krabičky, působící bouři ve sklenici vody, s příslušně hromovládným výstupem na pavlači… A bitva utichne stejně jako vzplála, život se vrací do vyjetých kolejí. V tom postoji se promítá veškerá věcnost člověka, který přijímá a žije život takový, jaký je, a pomáhá i při řešení milostné zápletky, která připraví panu Barvínkovi okamžiky studu a ponížení: s hlavou mezi rameny a sklopenýma očima přemáhá pohnutí, na tváři se zaleskne slza, kterou hned setře ledabylým gestem, aby střihem prudce vyrazil do protiútoku, ale hned změnil tón a utíkal za novou událostí. Klaunskou podstatu postavičky podtrhuje schopnost okamžitě vstát a znovu se na místě s neutuchající energií zrodit, stejně jako s dětskou vážností promlouvat s jedinou blízkou bytostí, kterou oslovuje křestním jménem – mohutným psem, jediným to dědictvím po bohatém strýčkovi, o něhož pečuje s mateřsko‑otcovskou láskou: „Tak co, chutná?“ pozoruje bytost mlaskající nad miskou. „To věřím. Zejtra budeš mít sojku, ta je taky dobrá. A ochutnal jsi už někdy ježka? Hmmm, to je pravá delikatesa,“ konstatuje věcně, „ale na vycpávání je to prevít.“ – Film zkrátka slouží jako doklad všeho, co už bylo o komice a komediálnosti Saši Rašilova napsáno, především o způsobu, jak se to dělá, že naprosto konkrétní jednání a reakce na běžné situace se proměňují v neodolatelné výjevy, které jen tak nevymizí z paměti.[3]
[…][1] Poláčkovský příběh v režii J. Grusse je z roku 1948; těsně poté vzniká i budovatelská agitka o ‘převýchově’ soudobého měšťáka Rodinné trampoty oficiála Tříšky režiséra J. Macha, těžící z komediálního schématu, v němž Saša Rašilov může pobavit publikum podobnou – „despotickou“ – variantou typu domácího pána, které v té době hraje s úspěchem i na divadle a znovu ve filmu (u A. Radoka v jeho adaptaci Klicperova Divotvorného klobouku z r. 1952).
[2] Figurku hbité a energické správcové ztvárnila vinohradská herečka Anna Letenská, v přestávkách mezi natáčením odvážená k výslechům na gestapo. Premiéry filmu se nedočkala, byla odvezena do koncentračního tábora v Mauthausenu a popravena.
[3] Když jeho Barvínkovi notář podá závěť s komentářem „ale už na vás nic nezbylo“, človíček pečlivě skládá dokument, rozvážně ho strká do kapsy a přitom nenapodobitelným způsobem pronese: „Aspoň to nemusím číst.“ Přináší své domácí vycpaného pejska: „A tady jsem vám, milostivá, přežehlil Bibinku. Je zase jako nová.“ – „A vydrží,“ ptá se paní domácí. – „Zaručeně, ta už vám nechcípne,“ pronese zasvěceně pan Barvínek mimochodem a běží do další situace.
