Jan Werich (1905–1980), který měl tolik pochopení pro humor a improvizační umění Vlasty Buriana, se spolu se svým partnerem z Osvobozeného divadla Jiřím Voskovcem(1905–1981) stal představitelem toho nejlepšího, co zrodilo české herectví první republiky – jevištního poetismu, v němž doznívá dada. Jestliže Burianův klaun zápasící s moderním světem tkví svými kořeny ještě v pořádku starého Rakousko‑Uherska, z něhož si může utahovat, klauni z Osvobozeného patří zcela a úplně době první Československé republiky, resp. těm jejím mladým silám, nabitým čistým entuziasmem, které se v době doznívající hospodářské krize soustřeďují na uvědomělý zápas o právo na důstojnou, svobodnou existenci. Proti vehementní síle monologické individuality prosazující se za každou cenu neméně vehementní síla partnerského dialogu – na obou stranách rampy.
Oba projevovali múzické sklony v mnoha směrech: Voskovec měl talent hudební, výtvarný i literární, jako mladičký gymnazista už se angažuje při založení Devětsilu, jehož členové ho prý „velmi uznávali“: přispěl do jejich publikací několika obrazovými básněmi, kolážemi, verši a recenzemi. „Teige dokonce Voskovce označil za jednoho ze zakladatelů poetismu.“[1] Jan Werich obdivoval film, přispíval recenzemi do několika filmových časopisů, psal povídky.[2] Na komediantské pódium skočili dva klauni, jak známo, na jaře roku 1927 při soukromém studentském představení nazvaném Vest pocket revue, s jehož reprízováním ani nepočítali. Spontánní reakce publika v sále Umělecké besedy na Kampě, které se dožadovalo repríz, ukázala, že se tu objevil výraz něčeho, co jak sami V+W říkají, viselo ve vzduchu, „jako čin, který se očekával“, užijeme‑li slov Václava Holzknechta.
Podle Jiřího Voskovce už ale o nějaký rok dříve coby studující práv bavili s Janem Werichem sami sebe a kamarády improvizováním absurdních dialogů, ve kterých parodovali dobové filmy a literaturu. „Aniž jsme si to uvědomovali, věnovali jsme se cvičným improvizacím, jež patří do kurikula herecké výchovy podle Stanislavského – ovšem naše improvizace byly výlučně komické a velice dadaistické. Jedna z nich byla zvlášť šílená a zvlášť komická. Jednoho dopoledne zazvonil v mém bytě Werich, a když jsem otevřel dveře, řekl naprosto vážně: ‘Máúcta, já jsem slyšel, že máte na prodej hrobku.’ Já právě tak vážně a věcně jsem okamžitě odpověděl: ‘Ano, mám. Račte dál, já vám ji ukážu.’ Zavedl jsem ho do svého pokoje (bydleli jsme tenkrát ještě oba u rodičů), ukázal mu na skřínku, načež následovalo asi dvacet minut naprosto naturalistického obchodního rozhovoru, kdy jsme si vyměňovali informace a posudky o kvalitě, slohu, materiálu, trvanlivosti a váze ‘hrobky’; pak nastalo smlouvání o ceně, které jsme však vedli převráceným způsobem: tj. kupec nabízel víc, než majitel požadoval. Konečně jsme se nedohodli, a Werich uraženě odešel, zatímco já za ním na schodech pokřikoval potupné poznámky. Teprve za chvíli se Jan vrátil už ne ‘v roli’, a pak jsme se teprve smáli“ (Voskovec 1965: 241–242).
Na mikulášské zábavě spolku bývalých žáků dijonského lycea[3] v prosinci r. 1926 pak opakovali scénku poprvé ‘veřejně’: „[…] ale rozhodli jsme se hlavní princip toho nesmyslu zhudebnit – a tak jsme složili svůj první veršovaný dialog na kombinaci dvou či tří hudebních fragmentů, které jsme si pamatovali z biografu. […] Udělali jsme si manéž jako v cirkusu, ze školních lavic, a hráli jsme uprostřed pro publikum v kruhu.“ Úspěch večera byl prý fenomenální. „Nepříliš četné, ale převážně mladistvé publikum se válelo smíchy. Nepřípadný dvojzpěv překonal naše nejlepší naděje. […] Podrážděni sladkou chutí úspěchu, i když jen před hrstkou věrných, řekli jsme si: no vida, máme ohromně silné komické číslo, teď jen pár výstupů kolem toho – a budeme mít celovečerní představení!“ (Voskovec 1965: 242–24).
[1] Do časopisu Disk, který Teige vydával, píše Voskovec o „suprarealitě, která později hrála důležitou úlohu v dramatické tvorbě Voskovce a Wericha […] – optické recenzi skutečnosti […] vize skutečnosti, která je zcela objektivní, protože závisí jen na optických vlastnostech fotografovaného předmětu a na fotoaparátu“ (Schonberg 1992: 33–34).
[2] Na základě jedné z nich, která se jmenovala „Muž, který sbíral fotografie rozzuřených“ a nikde prý mu ji nechtěli otisknout, vznikl příběh Vest pocket revue, píše Michal Schonberg ve své knize.
[3] Přesněji: Spolek bývalých žáků Čsl. oddělení na francouzských lyceích, jak uvádí V. Holzknecht, který také dodává, že Jiří Voskovec už „za svých studií v Dijoně (kde pobýval jako stipendista) pořádal o přestávkách v lyceu improvizované výjevy, v nichž se k velké veselosti kolegů a k pohoršené zlobě profesorů vypořádával se zatuchlými poměry konzervativní instituce“ (Holzknecht 1957: 70–71).
