Na toto své postavení se může odvolávat i dnes, jak to kategoricky prohlašuje první odstavec „Návrhu preambule Národního divadla“. Jenže se píše rok 2007, žijeme v době, kdy nás např. Dušan Třeštík vyzýval, abychom se jako národ znovu a lépe vymysleli. A kdy také národ i kultura byly defi novány jako „nedědičná paměť kolektivu“; jako cosi, co se přirozenou cestou spontánně a automaticky nezískává. Což znamená, že místo, které si Národní divadlo získalo, když transformovalo pro české divadlo ideu ‘národního divadla’ německého osvícenství, je přece jen otřeseno. Asi už nelze naprosto jistě počítat s tím, že postavení i úvahy o Národním divadle lze nadále udržovat a rozvíjet plně na této tradici.
Možná však přišel čas zkoumat podobu této tradice jinak. V 21. čísle Disku se Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová v závěru článku o současných inscenacích antiky v berlínských divadlech vracejí k některým pojmům, jež jsou součástí původní ideje ‘národního divadla’; ptají se například, zda to vyrovnávání se s antikou nepředstavuje nový Bildungstheater. Je to přirozené, neboť tento pojem patří k tématu, jež obsahuje titul jejich článku: „Je dnes ještě možné velké (činoherní) divadlo?“ Což je do jisté míry a v jisté podobě i téma této úvahy. A tady někde – možná – je pro činohru Národního divadla jedna z velkých možností objevovat a realizovat v dnešním, současném smyslu tradici ‘národního divadla’ jako divadla, jež usiluje o to, ze svých původních kořenů zasahovat divadelní kvalitou svého scénování do řádů a dějů přítomnosti.
