disk

Národní divadlo: souvislosti a přesahy

Vznik ideje národního divadla v Německu a její podoba v podmínkách pražského ND.
[…] Spory o to, zda více peněz dostává opera, nebo činohra, patřily za ředitelství Šubertova tak říkajíc k ‘folklóru’ Národního divadla. Existovalo ještě mnoho jiných příčin, které bránily Národnímu divadlu, aby svou divadelní kvalitou vždycky bez potíží zaujímalo místo, které mu vzhledem k jeho hrdému predikátu náleželo. Přesto však toto místo mělo. Z řady důvodů, mezi nimiž mnohé – z příčin ‘mimodivadelních’ – trvale působily jako zhmotnění národních snah, představ, snů. Dokonce jako by symbolika těchto vlastností, které měly často podobu mýtu a v rovině akcí nabývaly povahy rituálu, posléze utvářela sémantiku, v níž se jistým způsobem přímo skrze budovu Národního konkretizoval národ. Je-li naše národní identita také faktem kulturním, pak Národní divadlo jako instituce tak výrazně kulturní, jež se ustavila historicky v našich, tj. českých podmínkách 19. století, je takovým faktem. Jednou pro vždy je v tomto směru začleněno do sítě mnoha souvislostí, které mu nelze upřít.

Na toto své postavení se může odvolávat i dnes, jak to kategoricky prohlašuje první odstavec „Návrhu preambule Národního divadla“. Jenže se píše rok 2007, žijeme v době, kdy nás např. Dušan Třeštík vyzýval, abychom se jako národ znovu a lépe vymysleli. A kdy také národ i kultura byly defi novány jako „nedědičná paměť kolektivu“; jako cosi, co se přirozenou cestou spontánně a automaticky nezískává. Což znamená, že místo, které si Národní divadlo získalo, když transformovalo pro české divadlo ideu ‘národního divadla’ německého osvícenství, je přece jen otřeseno. Asi už nelze naprosto jistě počítat s tím, že postavení i úvahy o Národním divadle lze nadále udržovat a rozvíjet plně na této tradici.

Možná však přišel čas zkoumat podobu této tradice jinak. V 21. čísle Disku se Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová v závěru článku o současných inscenacích antiky v berlínských divadlech vracejí k některým pojmům, jež jsou součástí původní ideje ‘národního divadla’; ptají se například, zda to vyrovnávání se s antikou nepředstavuje nový Bildungstheater. Je to přirozené, neboť tento pojem patří k tématu, jež obsahuje titul jejich článku: „Je dnes ještě možné velké (činoherní) divadlo?“ Což je do jisté míry a v jisté podobě i téma této úvahy. A tady někde – možná – je pro činohru Národního divadla jedna z velkých možností objevovat a realizovat v dnešním, současném smyslu tradici ‘národního divadla’ jako divadla, jež usiluje o to, ze svých původních kořenů zasahovat divadelní kvalitou svého scénování do řádů a dějů přítomnosti.