disk

O scéničnosti učitelské profese

Významný odborník v oblasti dramatické výchovy vyvrací analýzou scénických a scénovaných projevů učitelské profese naivní tvrzení: „Vždyť učitel je přece také herec!“

Snad v každé druhé debatě, kterou vedete s někým o učitelské profesi, objeví se obrat: „Vždyť učitel je přece také herec!“ Často jsou tato slova pronesena i s jistou pýchou, neboť integrace ‘hereckého’ a ‘učitelského’ propůjčuje onomu ‘učitelskému’ jistou zajímavou společenskou prestiž. Ale to není až tak podstatné. Podstatné je z hlediska námi zkoumaného tématu, zda učitel opravdu je, či není herec.
Začnu odjinud než od herectví. Spolehlivější pro začátek (a pro mne) bude začít hovořit o učitelství a jeho scéničnosti. A nejtěžší kalibr vysvětlující artilerie použijeme hned na začátku – podstata našeho problému je definována podle mého soudu de facto v těchto řádcích:
„V souvislosti se scénickým chováním, tzn. vystupováním (rozumí se na veřejnosti) se někdy mluví o herectví v životě. To, co má scénické vystupování v životě společného s herectvím, je vystupování za nějakých okolností, které jsou totožné s jistými požadavky, jimž je třeba vyhovět, tzn. jde o vystupování v nějaké roli (viz i použití tohoto termínu v sociologii a sociální psychologii).
Rozdíl mezi vystupováním v životě a herectvím spočívá jednak v tom, že ‘v životě’ jsou tyto okolnosti skutečné a ne smyšlené, zatímco herectví je vystupování ve smyšlených okolnostech či chování na základě pouhé představy, kterou scénicky zpřítomňuje. Vystupování ‘v životě’ má také nějaký praktický účel (byť se odvozoval jen z přání upoutat pozornost). Tento účel nahrazuje v rámci herectví potřeba něco vytvořit: vlastně cosi umělého, přičemž toto pouze ‘umělé’ se díky tomu, co za skutečné city, představy a myšlenky vzbuzuje v obecenstvu, stává uměním“ (Vostrý 2006/15: 14).

Vezměme výše citované odstavce jako bázi našich úvah při hledání toho, zda učitel je opravdu herec:
Takto definované ‘herectví v životě’ jeví se mi být blízko ‘herectví v učitelství’.
Učitel vystupuje v sociální roli učitele a z toho vyplývají úkoly, které má plnit, a chování, které by měl ‘použít’, aby je naplnil. Sociální role bývají komplementární, a tak i role učitel má své symbiotické protipóly – obvykle hned v několika variantách:
Hlavní komplementární rolí je žák. Učitelství, resp. fázi výkonu této profese nazývanou též ‘přímá práce’ s žáky, lze směle považovat za vystupování na veřejnosti (žáci jako veřejnost). Toto je klíčový typ veřejného a tak či onak scénického vystupování učitele!
Blízké tomu je též vzájemné vzdělávání se učitelů, kdy učitel při školení učí jiné učitele – své kolegy z vlastní školy či ze škol cizích: žáky nejsou děti, ale jiní učitelé (jiní učitelé jako veřejnost).
Ale je tu ještě jiný typ veřejného vystupování, totiž rodičovská schůzka, kdy veřejností se stávají rodiče (rodiče na třídní schůzce jako veřejnost).
A navíc: Někdy veřejné vystupování před žáky a pro žáky probíhá současně před zraky hospitujícího ředitele, inspektora, skupiny studentů pedagogické fakulty s docentem (pozor, po ukázkové hodině bude její rozbor!). Či dokonce opět před rodičem, který si tentokrát nepřišel poslechnout verdikt učitele o dítěti, ale přišel se podívat, jak škola, učitel a jeho dítě pracují atd. Zde se tedy objevuje navíc hospitující veřejnost posuzující speciálně kvalitu styku učitele s žáky jako‘veřejností’.
A konečně: Občas se též veřejností stane skutečná veřejnost (např. při přesunu třídy metrem do muzea), ale tento případ berme již jen jako okrajový (veřejnost jako veřejnost). […]