Osoby:
Helenka
Alenka
Květa
Sylva
Děvče
Žena
Tma.
Přibližují se kroky.
Kdosi vstoupil.
S jeho vstupem se rozjasňuje jeviště.
Na jevišti není nic.
Pouze jedno velké okno a asi pětačtyřicetiletá žena, Helenka.
Kdesi stále tiše hraje klavír.
Vidíme ženu, slyšíme klavír a vzdálený hovor.
Žena Teď?
Teď jdeš?
Děvče Ano.
Žena Kam?
Děvče Tak.
Žena Jak tak?
Kam jdeš?
Děvče Jenom tak.
Žena Kam jdeš jenom tak?
Děvče No někam.
Proč to potřebuješ vědět?
Žena Tak snad mám právo vědět, kam jdeš, ne?
Děvče Ale já nejdu nikam.
Jdu jenom tak.
Taky mám právo.
Žena Na co?
Na co máš právo?
Děvče Mám svůj život.
Žena Tak ty máš život.
A co mám já?
Taky život, ne?
Nějakej život!
To mi řekni, od kdy já mám nějakej život?
Děvče Každý má život.
Žena Tak já ti, milánku, něco prozradím.
A to si za klobouk nedáš.
Jenom hezky poslouchej.
Já život nemám!
Rozumíš?
Já žádnej život nemám!
S tebou totiž nikdo nikdy žádnej život mít nemůže.
S tebou nikdy nikdo žádnej život mít nebude!
S tebou je jenom chcípání.
Porád!
Od rána do večera chcípání.
Chcípání!!!
Ticho.
Helenka stojí.
Pomalu, opatrně vyjde hlouběji na jeviště.
Je skoro u okna.
Opět se ozvou nějaká slova.
Stále kdesi hraje klavír.
Sylva Hajiny, hajiny…
Tak my už neděláme hajiny, hajiny…
Ne, ne, ne… nic takového.
Ještě bude hajiny… tak broučku, hajiny… hajiny…
Očíčka, pacičky, bříšinko… hajiny… hajiny…
Spinany… pěkně budeme spinany…
Tak… a Sylvina se za chvilinku vrátí… jenom na chvilinku odejde od broučka… ale brouček bude spinany a vůbec to nebude vědět a Sylvina určitě něco úžasnýho přinese pro broučína.
Ták… nedívej se tak, neboj miláčku, já se vrátím… hned cupity, papity budu u tebe a přinesu dobrůtku.
Dobrůtku pro broučína.
Hajiny, hajiny!
Bouchnou dveře.
Přibližují se kroky.
Helenka jako by chtěla odejít, ale vlastně není kam.
Na scénu vběhne asi pětapadesátiletá žena.
Otevře okno a vyhodí z něj ohryzek.
Běží kolem Helenky, zpomalí.
Jde kolem ní.
Zastaví se.
Sylva Hledáte někoho?
Helenka Ne.
Sylva A můžu se vás zeptat, kdo jste?
Helenka Já jsem tady dřív bydlela.
Helenka.
Sylva Helenka!
To není možný!
Helenka!
Ty ještě žiješ?
Ty bys zasloužila!
Helenka A ty?
Jak se daří?
Sylva My o tobě nic nevíme aspoň sto let.
Nikdo nic.
Občas si tak vzpomínáme, co asi Helenka…
Něco jsme našli v novinách.
Že jsi slavná.
Ale nic víc.
Helenka To jsou jen takové hlouposti.
Jak ty?
Sylva Potom ještě někdo něco slyšel v televizi.
Ale ty se neukážeš a neukážeš.
Ještěs tu odtehdy nebyla, že?
Helenka Teď poprvé.
Jak se máš, Sylvo?
Sylva Dobře.
Jako každej.
Jak se tady můžem mít.
Podívej!
Ukazuje z okna.
Bordel.
Rozpadá se to.
Vždyť to znáš.
Ale nestěžuju si.
Já jsem docela spokojená.
Helenka Co děláš?
Sylva Ksichty.
Doma.
Vizážistka.
Je to docela výhodný.
No, výhodný… tak asi jako všechno.
Ale klientky chodí za mnou, já nikam nemusím.
A to je dneska hlavní.
Všechno to zarostlo, jak s tím nikdo nic nedělá.
Helenka Co dějiny?
Dělala jsi dějiny umění, viď?
Sylva Kunsthistorii.
To skoro mám.
Ale co s tím?
Teď… tady…
Běž někam a řekni, že máš kunsthistorii… co si myslíš, že ti řeknou…
Prdlajs!
Helenka A maluješ?
Maluješ pořád?
Sylva Copak jsi někde viděla, že by někdo maloval?
Myslíš, že na mě někde čekaj?
Takovejch jako já je… mraky!
To by každej chtěl malovat.
Kdyby to aspoň trochu posekali.
Ale já jsem ženská, já se musím o sebe postarat.
Tys měla štěstí, to tak jeden ze sta, z miliónů.
To si mám hrát porád na umění?
Časem, časem možná.
Pozdějc určitě.
Třebas se k tomu ještě někdy vrátím, až bude líp.
Ale ta vizážistka, to je taky zajímavý.
Docela mě to baví.
Hele!
Podívej, jaký máš vlasy, kdybys dala trochu barvy, tmavý kašmír, k tomu trošilinku rtěnka, ani bordó, ani lila, spíš podzim… hnědá… hned by vystoupily oči a bylo by to, jako že máš víc energie, že tě život baví, trochu zlatý do toho a bude to, jako že pořád ještě něco čekáš.
Helenka Ale mě to baví!
Sylva Pětačtyřicet by ti nikdo neřek ani ve snu.
Helenka Děti?
Děti máš?
Sylva Ne.
Co by z toho tady měly?
Z tohohle všeho?
Hele, růže!
Vidíš?
Helenka Ne.
Sylva Chcíply.
Samý chcípání.
Už roky.
A nic.
Já si umím udělat radost i jinak.
To je důležitý, vědět, jak na radost.
Mě se třeba dotýkaj šálky.
Jak si jako úplně nevěřím, znáš to… že tušíš… že může něco být… že se může něco nepěknýho rozjet, tak jdu a koupím si šálku.
Důležitý je vědět barvu.
To právě musíš cejtit.
Jakou barvu pro tu radost teď potřebuješ.
Čákry, rozumíš?
Čákra – barva.
Jak to ucejtíš, koupíš šálku a tím to jako dobiješ.
To jsou strašně zajímavý věci.
Ale lidi jsou necitliví.
Cpou se klobásama a vůbec netuší, v jakejch světech se pohybujem.
Až na to dojedou.
Já to vysvětluju, kudy chodím.
To není jenom barva na víčko, to má všechno souvislosti… všechno se vším pořád souvisí.
A nikdo neví jak moc.
Všechno je se vším propojený, všechno se ovlivňuje.
A kdo nemá cit, tak je ztracenej!
Ale to se dá vypracovat.
Kdyby někdo opravdu chtěl, tak za chvíli cejtit bude.
Ale myslíš, že chtěj?
Nechtěj!
Málokdo chce cejtit.
Každej raděj řízek a televize.
Jejich věc, každý si zvolil svou cestu.
Ale každýmu se nabízela, každýmu.
Ne že ne.
Ale oni odmítaj!
Většina jich odmítne.
Protože nemaj disciplínu.
Myslej si, že to je všechno jenom tak, že jako všechno k nim jen tak přijde.
Ale jak to má k nim přijít, když to ani neucejtěj, nejsou připravený.
To člověk musí bejt připravenej, aby věděl, že teď… teď to je tady, teď to přichází, něco se děje…
Vždyť jsi taky ta věřící. Psali o tom.
Taky sis na to musela přijít.
Já taky, nebylo to jen tak, člověk si toho musí kus projít, ale pokud chce, vždycky na to přijde.
Jenom cejtit, cejtit…
Já taky věřím, i v toho vašeho Krista, nemysli si… já vím, že je důležitej, jenom to mám o trochu širší. Protože to není jenom Kristus, že?
To je taky Buddha, Kršna, čákry, anděl, tao, zen, rabíni, rabíni ty jsou taky fajn.
Já to potřebuju mít tak úplně ze všech stran, globálně, víš…
Kdo ví, co jsem v minulosti byla.
Někdy ti mám pocit, že jsem byla všechno.
A co budu, to sem taky zvědavá.
[…]
