Autor Jen pojďte, posaďte se. A jestli máte chvilku času (třičtvrtě hodinky, víc vás nezdržím), představte si pana profesora Jůzu. Může mu být kolem padesáti, vlasy má napůl prošedivělé a napůl prořídlé, pleť popelavou a skoro papírovou, na krku a na zápěstích plynule pokračující šedivým balonovým kabátem, pod nímž jsou na schýlených zádech patrné vysedlé lopatky. Tenhle snadno představitelný pan profesor se na sklonku školního roku (tedy právě teď, na začátku příběhu) vrací do rodné vsi, kde hodlá jako každoročně trávit prázdniny u maminky.
Nádražní rozhlas: „Pozor u druhé koleje! Na druhou kolej přijede osobní vlak ze směru..“
Autor (pokračuje) Pan profesor však není tak průměrný, jak podle popisu vypadá. Naopak, pan profesor je tak výjimečný, že je až nepravděpodobný, ba že jsme si ho museli vymyslet. Pan profesor má totiž jak se říká v malíčku veškeré lidské vědění. Ne, žádný doktor Faust, žádná kouzla a čáry, za encyklopedickými znalostmi pana profesora Jůzy je jen píle a trpělivost. Během dlouhých let úmorného studia píle vydala plody a trpělivost přinesla růže, takže pan profesor je už řadu let vážený nejen ve vědeckém světě, ale od letoška je také jediným, generálním poradcem službukonajícího pana presidenta.
Pan profesor Proč jede vlakem a ještě k tomu osobním? Taková persona musí mít k dispozici auto s řidičem!
Autor To taky má, ale domů jezdí zásadně vláčkem, jako když se před lety vracíval ze studií. Nemůže se dočkat, až vláček zahouká u polní pěšiny skryté v obilí a z moře klasů se vynoří špička kostelní věže. Pak sáhne po kufru, připraví se na chodbičce u dveří, dychtivě sleduje, jak se travnatý násep mění v nástupiště, nedá se porazit posledními záškuby vagónu, otevře dveře a –
Špatná dechovka hraje Vesničko má pod Šumavou nebo jinou chválu rodného hnízda.
– protože jeho proslulost právě letos dosáhla až sem, je pan profesor na nádraží očekáván hrdými rodáky v čele se starostou obce a s místní dechovou hudbou.
Nejprve mluví pan starosta, ale jeho řeč můžeme přeskočit, je dlouhá a všichni jsme ji už mnohokrát slyšeli. Poslechneme si hned odpověď pana profesora, přesněji odstavec, který lze chápat jako jeho krédo.
Pan profesor (do primitivního mikrofonu) Děkuji vám, přátelé, za to slavné přivítání, i když mi vlastně nenáleží. Poznatky, díky nimž se těším vaší úctě, nejsou přece mým vlastnictvím, natož součástí mne samotného. Jsou pro všechny, kdo prahnou po poznání. Až od vás budu po prázdninách odjíždět, mohou poznatky, které teď nedovedete oddělit od mé osoby, patřit ke krásám tohoto kraje jako pomněnky u jeho potoků. Záleží jen na vás.
Zafrká kůň.
Autor To byl kůň čeledína Jakuba. Přešlapuje už netrpělivě za nádražím, zapřažen do žebřiňáku, jímž se pan profesor poveze do rodné chalupy. Však už koníčka zaslechl, rychle se loučí –
Pan profesor (ještě do mikrofonu) Teď však mne prosím omluvte, maminka mě čeká s obědem, měla by starost, kde jsem se zdržel.
Autor – a s Jakubovou pomocí vystupuje na vůz.
Prásknutí biče, hyjé, vůz se dá do pohybu a dechovku s jásotem postupně vystřídají cvrčci u cesty a skřivánek na nebi. […]
