Nejdřív je slyšet, jak zvíře žere: chtivě mlaská, drtí kosti v zubech, chroptí hladem po dalším soustu, odfrkuje, mručí. Zvuky jsou snímány ve velkém detailu; teprve po chvíli mohou ustoupit do pozadí, abychom rozuměli babičce.
Babička (idylicky) To nám chutná! Taky jsem měla hlad. Na vzduchu vytráví! A když se člověk může venku i najíst – už jsem se letos nemohla dočkat. Dáš si ještě kousek ovečky?
Vlk Ubylo by tě, kdybys řekla kousek skopovýho? Chceš mi zkazit chuť?
Babička (se musí smát) Pardon, pardon, myslela jsem, že mluvím s vlkem. Jenže ty už jsi jak náš děda. Tomu se taky nesmělo říct, že to hovězí, co má v polívce, je z krávy, kterou vodil na pastvu. I štědrovečerního kapra jsem musela zabíjet sama. (Během repliky poodešla,přidávajíc na hlase, teď už je zpátky s pekáčem masa) Jen se nedělej. Však ty to spořádáš. Děda se nakonec taky jen oblizoval. (Opět zvuky divoké žranice) Tak jsme přežili další zimu! Pamatuješ, jak jsi přišel prvně? Tenkrát si jaro přispalo ještě víc. Sníh ležel do května! A co ho bylo! Mně nad kolena a tys v něm, chudáčku, skoro nebyl vidět. Kdybych zrovna toho dne neodhrabala cestičku, bůhví, kde bys mi umrznul. Našel by tě až v létě myslivec. Vůbec bych tě nelitovala. Kdepak bych tušila, co v tobě je! Když ses tu objevil, byl jsi kost a kůže, díval ses tak smutně, skoro jako pes, a stejně jsem se bála. Ujala jsem se tě ze strachu. Říkala jsem si: když mu nedám nažrat, sežere mě. (Pousměje se) Dneska už bych řekla, že mě sníš. (Pauza) Ani nevím, co jsme to tenkrát měli.
Vlk (s plnou hubou) Klobásu.
Babička (uznale) Ty máš paměť! Já už jenom zapomínám.
Vlk Nikdy jsem předtím nic tak dobrýho neochutnal.
Babička To věřím. Tu ještě udil děda. V komíně. Na co lidi nepřijdou! No řekni, napadlo by tě umlít maso s paprikou, nacpat to do ovčího střeva a pověsit do komína? Nic proti tobě, ale na to jsi zatím krátkej.
Vlk Který bylo moje první slovo?
Babička Hlad.
Vlk Proč zrovna hlad?
Babička Slýchals to ode mě každej den. „Máš hlad?“ Než ses to naučil vyslovovat, myslela jsem, že na mě štěkáš. Dlouho jsi uměl jenom jednoslabičný slova. „Mám hlad.“ „Vlk má hlad.“ „Vlk má hlad jak vlk.“ „Vlk má hlad jak vlk, dej mu žrát.“ Ale časem ses rozmluvil. Stejně je div, žes to zvládnul.
Vlk Všecko jsi mi stokrát opakovala. Byl bych vůl, kdybych se to nenaučil.
Babička Tak vidíš. Mladý už mě nemůžou poslouchat, že mluvím pořád dokola, a tobě to bylo užitečný. Pámbu zaplať. (Pauza. Kdákají slepice, bzučí moucha, vlk chlemtá vodu) Ale jak nemá starej člověk mluvit pořád dokola, když pořád dokola žije! Denně z chalupy na dvoreček, ze dvorečka na hřbitov, ze hřbitova do chalupy, jaro, léto, podzim, zima, vánoce, velikonoce, svátek – abych nezapomněla: zejtra nechoď. Mám svátek, přijde snacha s vnučkou. Přinesou mi koláč a víno. Nechci, aby tě tu viděly.
Vlk Ty se za mě stydíš?
Babička Ještě začni žárlit jako chlap. Proč bych se styděla? Spíš bych se s tebou mohla chlubit. Jenomže mladá si nevšimne, jaká je s tebou řeč. Všimne si, že jsi vlk, a dá tě zastřelit. Neznáš lidi. Mají předsudky.
Praskot kostí drcených v zubech se prolne v klepání na dveře. […]
