V kybernetickém umění obecně se většinou setkáváme s tematizací konceptu stroje (vztahu organického a strojového) v podobě prolínání biologického a technologického a stírání hranice mezi nimi. Tvorba Demerse a Vorna se z tohoto trendu výrazně vymyká a proti harmonickým kybernetickým systémům staví hlučné, násilné, nepříjemné systémy. V tomto smyslu se jejich tvorba často přirovnává k tvorbě skupiny Survival Research Laboratories (SRL), jejíž performance se vyznačují využíváním množství strojů v kombinaci s hudbou, výbušninami a mechanismy na rádiový pohon, pomocí kterých realizují násilné a destruktivní akce, zahrnující rovněž oheň, alkohol, části zvířat a organické materiály. Tvorba SRL je nápadná vnitřně násilnou a entropickou choreografií, často kulminující v katarzním sebe-destruktivním finále. Tyto robotické podívané nepokoje, strachu a přítomné destrukce mají komentovat sociální problémy, hrozbu ideologické manipulace, zneužívání síly a technologické dominance.
Rovněž pro tvorbu Demerse a Vorna je fyzická přítomnost strojů v podobě hlučných, násilných a nepříjemných „robotických ekosystémů“ (vlastní název Demerse a Vorna pro jejich instalace) klíčová. Při hlubší analýze však vyjde zřetelně najevo principiální odlišnost jejich tvorby od primárně provokační funkce performancí SRL. Tvorba kanadských umělců je totiž především zajímavým příspěvkem do diskurzu posthumanistického myšlení obecně a zvláště k širokému chápání konceptu stroje, jak jej ustavili Deleuze a Guattari.
Demers a Vorn instalují strojové ekosystémy, které odkazují k naší zkušenosti života ve stále technizovanější společnosti. Tuto skutečnost však nechápou jako hrozbu, nýbrž jsou přesvědčení, že stroje jsou (přirozenou) součástí našeho života a evoluce (Whitelaw 2004: 124). Své pojetí vztahu člověka a stroje vysvětlují příměrem: „Chápeme stroje jako entity odlišné od nás natolik, nakolik my odlišujeme sebe od přírody“ (Demers, Vorn 1995). Ponechávají tak odpověď spíše na každém z nás a na našem individuálním postoji k této problematice. Jejich umírněný mašinismus je odrazem stále zřejmější závislosti lidí na strojích, která si vynucuje přehodnocení našeho vztahu ke strojům a úzce souvisí rovněž s tázáním se po místě/funkci strojů v naší postindustriální společnosti. Stroje dnes již nejsou mechanické a zvěcněné, ale jsou součástí velmi složitých společenských uspořádání s lidskou obsluhou a soukolí z lidského materiálu.
Široké a současně abstraktní chápání konceptu stroje, které se obráží v robotických performancích Demerse a Vorna, souvisí i s jejich stále zřetelnějším odklonem od (pouhých) instalací a tíhnutím k produkcím divadelního charakteru. Koncept stroje v rámci současného myšlení slouží k pojmenování mechanismů fungujících napříč jakýmikoliv stroji – toužícími stroji, sociálními stroji i stroji ve vlastním slova smyslu. „Všechno je stroj“. […]
