V souvislosti s většinou těchto (a vůbec nápadným počtem) fotografií pochodů a různých druhů přemísťování v Capově díle lze mluvit o chronotopu cesty, jehož jsou různé útěky a pochody, příp. tažení a vylodění speciálním případem. Je opravdu nápadné, kolik Capových fotografií zachycuje cestu a cesty v doslovné podobě: jde přitom o upravené či neupravené cesty, kterých využívají utečenci, případně utíkající nebo vyhánění a po nichž táhnou a postupují jednotliví vojáci i vojska, a to ať pěšky, nebo vlakem, na tanku, na motorkách, event. lodí,11 ale také postupují účastníci průvodů či slavnostních přehlídek sledovaných z chodníků, atd. atp.12 Diváci sledující cyklisty na Tour de France jsou u Capy jakousi mírovou variantou davů vítajících osvobozenecká vojska a ulice zaplněné davy protějškem válečných cest, na nichž číhá smrt. Průvody manifestujících a vůbec shromáždění davů vedených společným odhodláním (vyznačujícím i postupující osvobozenecká vojska) jsou pak u něho a pro něho jakýmsi vítaným protějškem utrpení těch, kteří nemají s bojujícími stranami nic společného, a vlastně i všech útěků a emigrací: ty sice bývají často hromadné, ale stejně je v jejich rámci nakonec v cizím světě odkázaný každý sám na sebe. Nebylo i tíhnutí ke společné akci, které vedlo Capu nejenom k založení proslulé agentury Magnum, ale i na všechna místa, kde se bojovalo, i místa, kde šlo lidem o nějakou společnou věc (obr. 10), v tomto směru pro tohoto emigranta příznačné? […] […] Capova fotografie smrti španělského republikánského vojáka má co dělat s chronotopem attické tragédie a v jeho souřadnicích souvisí s vystavením hrdiny kosmu, chápanému ve smyslu řádu, od kterého, a od jeho věčné obnovy, je neodmyslitelný vzpřímený postoj člověka. Postoj nikoli daný, ale dosahovaný navzdory nejrůznějším překážkám včetně pochopitelných obav v takovém případě, jaký Capova fotografie zachycuje (a nebyly to jen obavy fotografovaného muže, který se odhodlal vystavit nepříteli, ale i fotoreportéra, který ho fotografoval): právě vzpřímený postoj fotografovaného vojáka se v daném případě rovná jeho údělu tváří v tvář smrti. A zatímco situace zachycená na Capově fotografii španělského republikánského vojáka z roku 1936 tímto vzpřímeným postojem začala, na sérii fotografií z roku 1945 se k němu teprve znovu dospívá: od zhrouceného postoje zasaženého vojáka se přes postavení vleže dalšího vojáka, jakoby adresujícího ostatním němou otázku, pokračuje ke vzpřímenému postoji téhož vojáka, který přes smrtelné nebezpečí, jemuž se tak vystavuje, nastoupí na místo padlého.
Že by, soudě podle zájmu, který tyto fotografie dodnes vzbuzují, vyjadřovaly opravdu něco ještě i dnes aktuálního?
