disk

Venezuela: ibero-africké a indiánské scénické tradice

Autor článku je důvěrně obeznámen s venezuelskými fiestami a procesími, tančícími démony, ďábly z Yare i indiánským kultem Marie Lionzy, což dokládá i bohatým fotografickým doprovodem.

[…]

Fiesty a procesí

Když se zeptáte na významné živé kulturní venezuelské tradice, těch několik málo experimentálních režisérů v Caracasu radí navštívit místa malých přístavů, kde se po staletí udržují fiesty svatých patronů místních rybářů. V jejich chatrných bárkách jim jde často o život, proto se obracejí k jediné jistotě – k Pánu Bohu. Protože ten je až příliš vysoko a příliš zaneprázdněný, dosadil do každého takového rizikového místa svého zástupce – patrona. Má zde svůj kostel v koloniální hispánské tradici, takže v malebné venezuelské vesnici obklopené divokou přírodou již není co řešit.

Choroní je asi 5 hodin náročné jízdy od Caracasu, kdy musíte překonat úzké serpentiny horského masívu pobřežních Kordiller. Poté se otevírá pohled na přístavní městečko s typickou architekturou uliček a domů v pastelových barvách a malovanými rámy zamřížovaných okenic a dveří. Takové jsou v podobných variantách po celé Venezuele. Cit pro estetiku bydlení si místní kreolové a mesticové, kteří svou barvou pleti dominují, přivlastnili ze španělské Kastilie. Je zřejmé, jaké geny dominují co do estetiky bydlení a vytváření scénického prostoru pro blížící se fiestu.

Tu již ohlašuje rytmus bubnů, tamtamů z dlouhých vydlabaných kmenů kokosových palem. Na ramenou je nosí po centrálním vesnickém ‘bulváru’ urostlí mulati, kteří do rytmu vkládají své africké kmenové know‑how. Uličky lemované krámky a restauracemi jsou přeplněny poutníky z okolních vesnic, odkud je přivezly pestrobarevné minibusy.

Fiesta San Juan Bautista se koná 24. června na svátek sv. Jana Křtitele, nejslavnějšího z proroků, který přenesl štafetu Starého zákona do Nového věku. Je vidět, že místní rybáři zvolili dobře. Chrání je před hurikány a utopením, pomáhá k dobrému úlovku.

S nadšením se roztančené procesí s bubny blíží k přístavu. Nad hlavami poutníků se vznáší na vyřezávané lodičce soška mladičkého San Juana. Jako by plul v rytmu vln, které pod ním víří fešné mulatky. Sborově volají „Quenestá?!“ – Kdo to je?! – a odpovídají si samy: „Santa María de Coromoto!“ (což je nejpopulárnější světice Venezuely, na jejíž svátek se do Coromota v západní části země sjíždí na 3 miliony poutníků).

Rozvášněné ženy vedou San Juana do jeskyně pod mohutným mangem, hned poblíž mola, odkud právě rybáři nesou ulovené mohutné tuňáky. Jeskyně plná figur panteonu světců přijímá hlavního oslavence. S pomocí skvělého místního rumu Santa Teresa se přítomní dostávají do transu, při němž tančí v rytmu tamtamů a skandovaném zpěvu vášnivých žen.

Ano, je to totální tyátr, strhující mysterium. Není obtížné hledat genetické kořeny: katolické Španělsko, pokud jde o liturgii, a černá Afrika v rytmickém a scénickém provedení.

Když se rozvášněná srdce vybouří v přístavu, přichází procesí se sv. Janem tam, kde je jeho oficiální přístav – k místnímu kostelu. Oslaven mohutným ohňostrojem ‘vpluje’ do přístavu chrámové lodi za adorace a prostého lidového zpěvu místních rybářů, který vyjadřuje díky patronovi.

„Viva San Juan Bautista!“ Proplul dějinami mezi Starým a Novým zákonem, aby pak s jeho hlavou poblíž Mrtvého moře tančila Salomé. Ve Venezuele se však dočkal nesmírné satisfakce a zasloužené slávy.

V jedné rybářské hospůdce nad pečenou rybou s neskutečně křupavou kořeněnou kůžičkou se rozproudila debata o historii zdejší fiesty. Odhadem tak tři sta let, záhy po postavení kostela, tipovali místní experti.

Na nenápadné nástěnce nad barem se vedle sexy krasavic tísnilo i několik fotek s podivnými maskami připomínajícími Afriku. „Ano,“ povídal místní znalec, „to není daleko odtud, ale nevede tam cesta, pouze po moři, bárkou, sídlí tam černošská komunita a ta si tam drží svoje zvyky. Nejlepší je to na Boží tělo. Přijďte zítra, to má službu Capitano, ten o tom ví všechno, jezdí tam, může vás tam za rok vzít.“

[…]