(úryvek)
Na scéně je jednoduchá postel s mosazným rámem, křeslo, malý pracovní stůl s rozházenými knihami, židle a starý cestovní kufr. Je slyšet zvuky kroků po stoupajících dřevěných schodech. Na scénu s velkým rámusem vbalancuje muž. Batoh, šálu, čepici a kabát odhodí na zem a hodí se na postel.
(V textu není vždy popis chování a jednání herce. V těch případech, kdy chybí, ponechávám na jeho a režisérově úvaze jak s textem pracovat.)
Muž
Postel, sladká postel, měkká jako máma… Postel je máma.
Na zadní rám postele si vyloží nohy a nacvičeným pohybem si vyzuje boty o rám postele. Palcem si stáhne ponožky a vedle postele je mokré vyždímá. Hodí na sebe přikrývku, bez pohnutí leží a zhluboka dýchá. V pozadí se vynořuje známá melodie. Po chvíli se odtud ozve reprodukovaný ženský hlas.
Ženský hlas
To snad není možné! Zřejmě se od vás už nic jiného nedočkám.
Muž se vymrští a posadí se na postel. Při druhé větě vyskočí z postele a postaví se do pozoru, soustředěný na palec na noze, kterým nervózně pohybuje. Když se nic neděje, rozhlédne se kolem a uvolněně si oddechne.
Muž
(nešťastně) Bože můj, už se toho nikdy nezbavím?! Nikdy? Vrací se to, pořád se to vrací. Vždycky mezi bděním a spánkem. A vždycky mě to zaskočí. Vždycky!! Moje bývalá domácí. A dokud se neprobudím, co neprobudím, dokud nevyskočím z postele, pokračuje to:
(Napodobuje domácí) Obraťte se!
Tiše zavelí a já v tom snu se vždy poslušně obrátím.
(Napodobuje domácí) V kalhotách postříkaných od bůhví čeho, z ulice rovnou do postele. My se máme.
A já si v tom snu ty kalhoty před ní opravdu svleču. (Svleče si kalhoty)
(Napodobuje domácí) Jene, proč mi tohle děláte? Mám už jen vás, a jaký je mezi vámi rozdíl – mezi vámi a mým bývalým.
Přitom udělá velké nechápavé gesto, a aby využila čas, třesoucíma se rukama si zapálí cigaretu, takhle zvedne ruku, tu, ve které drží cigaretu, pokyvuje hlavou a pídí se po dalších slovech, kterými by vystihla tu prekérní situaci. Jen si to představte: zvlášť ruku, roztřesenou ruku v prázdném prostoru. Z cigarety vychází rozkmitaný kouř jako zápis encefalografu, kamsi ke stropu. Potom se na mě podívá – tak jízlivě – a já v tom snu se pod tím pohledem kamsi hluboko propadám. A jak tak letím střemhlav dolů, vyrazím ze sebe několik slov. „Vím, bydlím v centru, mám samostatný vchod, co víc si můžu přát.“ Bosky přitom přešlapuji a střídavě si zahřívám chodidly hřbety nohou. Podlaha pode mnou zavrže, a to ji vyruší.
(Postupně se vžívá do role domácí) A tohle je co!!
Ukáže na mé boty a mokré ponožky. Na tváři jí vyběhnou rudé fleky.
(V roli domácí) V těchhle promočených botách až dovnitř? Okamžitě ven!
V tom snu to ale není jasné, jestli jde o mě, takhle bez kalhot a bosý mám vypadnout a nikdy se už nevracet, z toho mám vždycky děs, nebo stačí vynést boty? Zachrání mě opakované vrzání podlahy, protože podrážděně vybuchne:
(V roli domácí) Nestůjte tady tak bezradně, člověče, a vemte si ty svoje pantofle, konečně!
A já až moc snaživě se vymrštím na druhou stranu pokoje, vezmu jednu pantofli, kterou vidím, lehnu si na zem a šmátráním pod skříní se snažím nahmatat druhou. Někde tam totiž musí být. Prach se víří, zaplňuje místnost, spojuje se s kouřem cigarety, vchází do plic a oba nás nutí ke kašli. Domácí se prochází po pokoji, tři kroky tam a dva zpátky, dusí se, jako by chtěla dávit, ale to se jenom pokouší zadržet kašel. Když najdu druhou pantofli, předstírám vnitřní klid a nenápadně přejdu k posteli. Sednu si na ni, ale uvědomím si přítomnost domácí, rychle vstanu, a jakože uvolněně se opřu o rám postele. Chci vypadat přirozeně, a tak přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Podlaha divoce zavrže.
(V roli domácí) Jene! Tak si už konečně vemte ty pantofle, nebo ne?! Dokdy mám čekat?!
To je chvíle, kdy si uvědomím, že je pořád držím v ruce. Opatrně je položím na zem, nenápadně do nich vsunu bosé nohy. Očima bloudím po místnosti, abych se nesetkal s pohledem domácí. V nohou cítím příjemné teplo. UDRŽUJTE ČISTOTU A POŘÁDEK! S jedním vykřičníkem, stojí na papíře připíchnutém na dveřích. MYSLÍM TO VÁŽNĚ!! Dva vykřičníky. Čtu mechanicky, zatímco hlas domácí nabírá na výšce a intenzitě. Jakože už toho má všeho dost a že jsme na jedné lodi, proto musíme najít k sobě lidský přístup, rozumíte, lidský přístup. Hlas jí stoupá a já v duchu počítám tak, jak jsem to viděl na záběrech z NASA :…five, four, three… motory jsou zapnuté, raketa piští, počítám dále… two, one, zero, now… výbuch… nenastal. „Jsme na jedné lodi,“ řekne ještě jednou na konci s dechem. Stačí se ale ještě nadechnout a změnit styl.
(V roli domácí) Dám vám šanci a sám se rozhodněte. Buď anebo, jak chcete.
„Jakou šanci?“ nepřítomně vyhrknu.
(V roli domácí) To mě už nezajímá.
Sedne si do křesla, potáhne z cigarety, opráší se od popela, přehodí nohu přes nohu a zúženými víčky mě pozoruje:
(V roli domácí) Ach Jene, člověče, kdy se z vás konečně stane člověk?
Po pokoji se drze roztahuje zápach zpocených nohou a starých ponožek. Nevím, kam se mám dívat.
(V roli domácí) Jste jenom o něco mladší, než byl můj bývalej, takže vás do jisté míry chápu, ale jistá disciplína je nutná. Taky se bránil, podstoupil ji a měla pro něho svůj význam. Jisté věci, řekli bychom jisté návyky, se ani jinak dosáhnout nedají. Musíte mi věřit. Mám s tím své zkušenosti. Konec konců doba je dostatečně dlouhá, stačí jenom začít. Je třeba začít, Jene!
Vůbec tomu nerozumím, ale raději nic neříkám. Koukám do země, protože mám pocit, že se chystá k odchodu a nechci jí to v žádném případě překazit. Přibližuje se ke dveřím, zavírá za sebou dveře. Ne! Dveře se otevírají, domácí se vrací.
(V roli domácí) To nejdůležitější musím ještě jednou zdůraznit, Jene. Dám vám na to padesát dní, aby bylo jasno.
Pokouším se něco říct, ale nejdou mi otevřít ústa.
(V roli domácí) Domluveno, padesát dní. Vaše mlčení beru jako souhlas.
Vykročí rozhodným krokem a energicky zabouchne dveře. Ze zdi se odlepí barevný plakát a loudavým pohybem se šine k zemi. Venku se stmívá a v pokoji na mě doléhá odpolední zima. Na protější střeše se hubený jezevčík válí ve sněhu. Mokrý sníh se na něho lepí, on se kutálí dolů po střeše, přímo na mě, až mi velký bílý uherák zastře výhled. Jsem vzhůru, nebo sním?
Padesát dní! Umíte si to představit? Dostanu padesát dní na to, abych se změnil. To se mi snad všechno jenom zdá. K tomu je potřeba celý život. Nebo snad tohle je život? Jak s tím ovocem ve snu. (Vyndá z batohu dva pomeranče a jeden grep, položí je na stůl, jeden oloupe a pojídá) Dostanu strašnou chuť na pomeranče. V tom snu. Vejdu do obchodu, vezmu si dva pomeranče a jeden grep a platím stokorunou. Pokladní rozhazuje rukama a nešťastně kroutí hlavou. Nemá nazpátek. Jdu vedle do trafiky, koupím si levné cigarety, i když nekouřím. Vrátím se do obchodu a platím padesátikorunou. Opět stejná situace, jenom prodavačka nešťastně lamentuje. Nemá nazpátek. Probudím se a po tom snu mám strašnou chuť na pomeranče. Mám jenom stokorunu, abych ale všemu předešel, jdu nejdřív do trafiky, koupím si cigarety stejně levné jako v tom snu, i když nekouřím, a s padesátkou chci platit za pomeranče. Prodavačka nemá nazpátek. Jdu opět do trafiky, koupím si noviny, a zatím se na dveřích obchodu s ovocem objeví cedule „Vrátím se za chvíli“. A ještě u toho nastydnu, promočím si boty a přivolám na sebe domácí. (Otevře noviny) A v novinách titulek: USKUTEČŇUJEME SVÉ SNY.
Padesát dní. O to se mi život zkrátí, nebo je to navíc? Padesát dní! To je život broilerů. Po padesáti dnech konec. Když propadnu, vyhodí mě? Myslí to vážně? Vážně… nemusím všechny sny brát tak vážně. A vůbec, jakou roli tu hraje čas? Vše se může odehrát zítra nebo ještě dnes, a třeba právě teď. Víte, když se ztratí čas, v takových okamžicích se kolem potlouká smrt. Pak je všechno jako naposled. A to vyžaduje nenechat po sobě nevyřízené záležitosti. Takže když přece jen uklidím, možná i zametu, případně umeju nádobí, nic se nestane. Nejdříve ale půjdu k holiči. Všechny změny je třeba začít od hlavy. Hodím se do gala a zavolám na domácí. Bude sranda! (Obléká si bílou košili, váže si kravatu)
Střih – změna.
Muž sedí na židli, v ruce knížku, na stole knížky uložené do komínků. Upravuje si kravatu, kontroluje správný postoj těla, poposedá, narovnává záda, přehodí nohu přes nohu a zase zpátky. Podívá se do knihy a zase ji zavře, v napjatém očekávání.
[…]
