(úryvek)
Tyhle věci, protože jsou falešné,
jsou nekonečně mnohokrát blíž pravdě.
Charles Baudelaire
Co je taxidermie
Asi první, co si člověk vybaví, když se řekne taxidermie, jsou expozice vycpaných zvířat ve starých, tradičních přírodovědných muzeích. Za vitrínami tam stojí naaranžované exponáty, jejichž vybledlé a vypelichané kožíšky upomínají na živá zvířata někdy už jen vzdáleně. Skelnými očičky pošilhávají po návštěvnících. Někdy je možné cítit podivný pach staroby; směs formalínu, naftalínu, nebo nějakého jiného konzervačního či ochranného prostředku. A nad vším se pak vznáší podivná sépiová aura zašlých časů.
Mohlo by se zdát, že je dnes taxidermie již pouze záležitostí minulosti a že zajímá jen úzkou skupinu nadšenců (např. lovce, kteří stále poněkud okázale lpí na vystavování svých trofejí). Opak je pravdou. Taxidermie právě dnes – po všech voláních za práva zvířat a humánnost – zažívá rozkvět, zejména co se týká popularity, módnosti, rozsahu a ceny, kterou jsou za konzervovaná zvířata lidé schopni zaplatit (obr. 1).
Slovo taxidermie pochází z řečtiny a znamená třídění či úpravu kůží (taxis – třídit, uspořádávat, upravit; derma – kůže). Tato disciplína v sobě podivným způsobem spojuje přírodu, vědu a umění. Materiálem taxidermie je mrtvé zvíře nebo část jeho tělesných pozůstatků (kůže, kosti apod.). Spíše v minimální míře se pracuje také s lidskými ostatky.[1]
Tělo se různými způsoby preparuje a konzervuje, aby v zásadě nepodléhalo rozkladu. Dříve po určité době exponát odešel a již ho nebylo možné zachránit, dnes už existují takové techniky zpracování, které rozklad prakticky znemožňují. Samozřejmě také dochází k revizi a opravám starších exponátů (nejstarším dosud přeživším exponátem je krokodýl, který se od roku 1623 nachází v St. Gallen ve Švýcarsku; dnes je součástí expozice místního přírodovědného muzea). V základě se ke konzervaci biologického materiálu přistupuje dvěma cestami – mokrou a suchou. Mokrá cesta se využívá k uchování celých těl včetně vnitřností a k zajištění jejich přirozenějšího vzhledu: tělo živočicha se ukládá do alkoholu, formalínu (pufrovaný roztok formaldehydu) nebo do jiných vhodných médií. Častější a i v minulosti oblíbenější je suchá cesta, která pracuje především s kůžemi a kostmi, a kromě typického vycpávání zahrnuje také výrobu tzv. koberečků nebo trofejí[2] (obr. 2).
Taxidermista během konzervace tvaruje a upravuje zvíře do podoby, kterou zamýšlí. Musí samozřejmě počítat s přirozeným vzhledem a vlastnostmi zvířete, avšak má také relativně velkou volnost. Tvoří akci zvířete, jeho postoj, volí detaily, barvy apod. Ve většině případů jde také o vytváření celé scény pro vznikající objekt včetně prostředí, do kterého je zasazen, a s ohledem na umístění v prostoru, pro nějž je určen.
Vlastně by se svým způsobem dalo říct, že taxidermista tvoří sochu z mrtvého těla zvířete a dalších materiálů, které používá běžný výtvarník. Zvíře je však natolik specifický materiál, že tento způsob zacházení s ním pochopitelně vyvolává rozporuplné reakce. Pro vznik taxidermického objektu muselo zemřít zvíře. To už v zásadě předestírá dvě základní témata, která bude dílo obsahovat: moc a nadřazenost člověka nad zvířetem a přirozeně také – a zejména – smrt. Někdy se v souvislosti s taxidermií mluví právě o umění smrti.
Je to paradoxní, protože taxidermie se v mnoha případech snaží o oživení či zachování zvířete, potažmo přírody a přirozeného. Zvíře je mrtvé, vycpáním však získává určitou nesmrtelnost. Setrvává ve své smrti.
[…][1] Když pomineme balzamování mrtvých těl z náboženských nebo jiných rituálních důvodů, jejichž výsledky nejsou primárně určeny k vystavení (např. egyptské mumie), lidská taxidermie je spíše ojedinělá. Nemůžeme ale nevzpomenout tělo Vladimira Iljiče Lenina vystavené v mauzoleu na moskevském Rudém náměstí. Velmi diskutovanou se pak nedávno stala výstava Bodies, jejíž jedna část byla k vidění i v Česku. Ta zachycuje lidi v každodenních činnostech, přičemž jsou odkryty jejich tělesné systémy (svaly, kosti, vnitřnosti). Zásadní otázkou samozřejmě je etická stránka věci – kde vzali autoři výstavy své dobrovolníky? Britský výtvarník Damien Hirst naproti tomu použil pro své dílo For the Love of God (2007) – lebku posázenou diamanty, skutečnou lidskou lebku z 19. století, u které se na původ či legalitu nikdo ptát nebude.
[2] Taxidermisty se většinou stávali koželuzi. Slovní výrazy vycpané zvíře, vycpávat, vycpavač se rozšířily až na začátku 19. století, kdy oproti samotným kůžím znatelně vzrostla poptávka po zvířatech vycpávaných bavlnou a z taxidermie se stalo samostatné odvětví.
