Za evropskou Broadway by se dal označit West End, rozsáhlá oblast v centrálním Londýně, v níž jsou soustředěny desítky divadel nabízejících nejrůznější žánry. V rámci evropského kontinentu je pak právě West End nejvýznamnějším územím, kde se ve své vrcholné podobě rozvíjí současný světový muzikál.
Vývoj soudobého muzikálu můžeme sledovat ve čtyřech hlavních centrech, v nichž zároveň vzniká původní tvorba. Muzikál v anglicky mluvících zemích reprezentují New York a Londýn, za centrum tohoto žánru v německy mluvících zemích můžeme označit Vídeň a francouzskému muzikálu pak dominuje Paříž. Výskytu a rozkvětu v těchto metropolích napomáhá i fakt, že muzikál se nikdy intenzivně nerozvíjel tam, kde před ním neexistovala jistá tradice hudebně-zábavného divadla. New York znal domácí i z Evropy importované žánry, které vzniku muzikálu předcházely a měly na jeho vznik nemalý vliv: minstrel show, vaudevilly, burlesky, extravaganzy, stejně jako revuální a operetní představení. Zatímco Londýn měl domácí tradici v ballad operách, anglických operetách a music-hallech, Vídeň zase v singspielu a v klasické operetě. Paříž znala kabaretní a šantánová vystoupení, stejně jako revue a féerie a byla místem, kde se zrodila opereta. A právě v těch městech, kde měly starší žánry hudebně-zábavného divadla dlouholetou tradici, se muzikál rozvíjí dodnes.
V rámci evropského muzikálu, kterým se ve své studii budu zabývat, je z výše zmiňovaných oblastí tou, ve které vzniká nejméně původních děl, francouzská. Avšak muzikály, které zde vznikly a jako velké spektakulární podívané čerpající z odkazu dřívější Grand opery (Everett 2002) jsou založené na davových scénách a efektech, se záhy s úspěchem rozšířily do řady (nejen) evropských zemí. V tomto ohledu jsou bezpochyby nejvýznamnější Les Misérables Clauda-Michela Schönberga a Alana Boublila, muzikál, který se od své pařížské premiéry v roce 1980 dočkal uvedení ve více než sedmnácti zemích. Ve West Endu, kde se za neutuchajícího diváckého zájmu hraje dodnes, slaví letos dvacáté výročí od své premiéry a je v současné době třetím nejdéle hraným muzikálem v londýnské historii. Ale nejen Bídníci, i další dvě významná díla z francouzské jazykové oblasti se dočkala evropského úspěchu. I zde se námětem stalo slavné literární dílo: v případě Notre-Dame de Paris opět román Victora Huga, v případě Romea a Julie Gérarda Presgurvice pak slavná Shakespearova tragédie. Všechny megamuzikály (Everett 2002), jak by se tyto produkce daly pojmenovat, byly tedy inscenovány ve West Endu, s výjimkou Bídníků se tady však žádný nedočkal příliš dlouhého trvání. Většího ohlasu dosáhly při svých uvedeních mimo Velkou Británii. To způsobuje jistě i fakt, že současný francouzský muzikál se svou kompozicí od britských děl liší.
Samostatnou kapitolou je muzikál v německy mluvících zemích, kterému námětově dominují životní příběhy historických osobností, a to zejména individualit, které se více či méně podílely na utváření místních dějin. Snad právě proto se žádný z těchto muzikálů, i když se některé hrály jinde po světě, nedostal na jeviště anglicky mluvících zemí. Nejvýznamnější autor německé jazykové oblasti, libretista a textař Michael Kunze, svá stěžejní díla vytvořil podle vlastního modelu založeného mj. na Freytagově Technice dramatu a založil tak nový evropský žánr, tzv. drama-muzikál. Vedle biografických muzikálů, které doma vládnou (např. Elisabeth, Mozart!, Ludwig II., Vincent van Gogh), ale díky přílišné vazbě na místní prostředí a historii jsou často nepřenosné,6 orientují se tvůrci v německy mluvících zemích také na jevištní adaptace úspěšných filmů (Tanz der Vampire, Barbarella), v menší míře pak i na zpracování původních námětů (Freudiana, Wake up!). Stejně jako u francouzského muzikálu se u většiny děl z německé jazykové oblasti jedná o velké výpravné podívané založené na scénických a světelných efektech. Více než Francouzi pak němečtí inscenátoři využívají moderních technických možností scény včetně práce s laserovými efekty. Zatímco francouzské muzikály se svou stavbou velmi blíží k opeře a spíše než muzikál by pro ně bylo příhodnější označení popová opera, protože v nich mluvené dialogy najdeme pouze výjimečně, původní německé produkce spoléhají více na klasický model „divadla, které mluví, tančí a zpívá“ (Osolsobě 1967) a ve větší či menší míře je v nich zastoupeno i mluvené slovo.
Jiná situace než ve výše zmíněných oblastech panuje v evropské muzikálové metropoli, kde se tento žánr soustřeďuje. Denně se v Londýně souběžně koná kolem dvaceti muzikálových produkcí, které nabízejí širokou škálu námětů a způsobů zpracování pro všechny vrstvy publika. Pro větší přehlednost dělím zdejší muzikály na adaptace filmových příběhů, adaptace literárních děl, koncertní přehlídky a díla s původním námětem. K poslední skupině patří zdařilé a hojné divácké návštěvnosti se těšící Chicago autorů Johna Kandera a Fredda Ebba, anebo Pokrevní bratři (The Blood Brothers) od Willyho Russela, kteří se zde nepřetržitě hrají sedmnáct let. V této stati se ale zaměřím na první tři typy, neboť současnému West Endu vládnou (zejména jevištní adaptace hudebních i klasických hraných filmů).
