disk

Jaroslava Adamová a MDP, 1. část

Osudy dramatické herečky v podmínkách „zábavní instituce“, v niž se v 60. letech 20. století proměnila Městská divadla pražská; mj. o vztahu režiséra a herce při nevydařené spolupráci s Alfrédem Radokem
[…] Byli pro Radoka herci MDP rovnoprávnými partnery při tvorbě inscenace? Měli vůbec šanci se jimi stát? Václav Havel o práci Radoka s herci napsal v časopise Divadlo, že „je-li cílem Radokovy režie – pokud jde o herce – vytvořit na jevišti novou, svéprávnou a skutečně živou realitu, pak je logické, že osou inscenační práce je mu snaha umožnit a vyprovokovat v hercích takový tvůrčí proces, v němž by se vymanili z pojetí statického herectví a jímž by se proměnili na scéně v živé postavy“ [kurz. Z. S.] a že tento ‘oživující’ proces spočívá 1. ve „vysvobozování z krunýře […] nejhlubších hereckých návyků, zbavování […] jeho stabilizovaných hereckých prostředků a uvolňování jeho skutečné, původní a mimo všechny vyzkoušené rejstříky se uplatňující herecké potence; 2. v mobilizaci takto uvolněné síly do služeb dané postavy a dramatu.“

Konkrétně to probíhá tak, že v první fázi, kterou režisér věnuje odbourávání návyků, se aranžuje hra (podle předem přesně vypracovaného schématu) a režisér prostřednictvím výkladu o smyslu aranžmá seznamuje herce se smyslem a obsahem hry i inscenace. Cílem takových „technických“ zkoušek v prostoru, při nichž herec chodí po jevišti, zapisuje si text a snaží se „nehrát“, ale technicky čistě, přesně a správně odříkávat text, přičemž mluvení „nesmí být herecky zpracováváno (veškeré pokusy o intonační prohýbání, zabarvování, zvýznamňování, stejně jako vůbec o jakoukoli hlasovou charakterizaci postav jsou vyloučeny)“, je, jak se v článku zdůrazňuje, „vnitřní transpozice“ herce do dané postavy, která se ovšem neděje „přímým formováním hereckého výrazu“, ale že „režisér musí působit na hercovu osobnost tak, aby ji vnitřně přesvědčil o své představě a aby tudíž hercova kreace z jeho vlastní vůle směřovala k režisérově představě [kurz. ZS]. […] Herec prostě musí umět přijímat dané věci za své a toto vnitřní předsevzetí automaticky projevovat v divadelně sdělném, tj. perfektním tvaru.“

To jsou cíle jistě ideální a velmi ušlechtilé. Poněkud zarážející však je, že se přitom jaksi apriori počítá s hercem uvězněným v pasti „statických grifů“ a vlastních manýr, „které si během let u divadla osvojuje naprosto neuvědoměle a samovolně,“ a s tím, že samostatná herecká tvořivost snad ani neexistuje. Ta se probouzí až pod vedením osvíceného guru, který herce směruje různými podněty (včetně vyprovokovaných šoků, atakujících jeho sebevědomí) k ‘dialogu’ (jak to nazývá Václav Havel) zaměřenému k domluvě a shodě o smyslu celé věci. „Celý tento ‘dialog’ je ovšem řízen režisérem ne samozřejmě v tom smyslu, že by v něm měl poslední slovo nebo dokonce právo veta (takový režijní diktát by herce vnitřně zablokoval a on by pak jen vnějšími prostředky plnil dispozice režiséra), ale tak, že v něm má vždy jistou převahu (bez pejorativního významu toho slova), která mu umožňuje v tomto dialogu herce vždy nakonec přesvědčit o svém pojetí – pokud ovšem sám neuzná, že hercův návrh určitého řešení je lepší než pojetí jeho. Radok je schopen vést celé hodiny tento druh dialogu jen a jen proto, aby herec celou věc pochopil sám, a on ho k ní pouze dovedl.“ […]