Konkrétně to probíhá tak, že v první fázi, kterou režisér věnuje odbourávání návyků, se aranžuje hra (podle předem přesně vypracovaného schématu) a režisér prostřednictvím výkladu o smyslu aranžmá seznamuje herce se smyslem a obsahem hry i inscenace. Cílem takových „technických“ zkoušek v prostoru, při nichž herec chodí po jevišti, zapisuje si text a snaží se „nehrát“, ale technicky čistě, přesně a správně odříkávat text, přičemž mluvení „nesmí být herecky zpracováváno (veškeré pokusy o intonační prohýbání, zabarvování, zvýznamňování, stejně jako vůbec o jakoukoli hlasovou charakterizaci postav jsou vyloučeny)“, je, jak se v článku zdůrazňuje, „vnitřní transpozice“ herce do dané postavy, která se ovšem neděje „přímým formováním hereckého výrazu“, ale že „režisér musí působit na hercovu osobnost tak, aby ji vnitřně přesvědčil o své představě a aby tudíž hercova kreace z jeho vlastní vůle směřovala k režisérově představě [kurz. ZS]. […] Herec prostě musí umět přijímat dané věci za své a toto vnitřní předsevzetí automaticky projevovat v divadelně sdělném, tj. perfektním tvaru.“
To jsou cíle jistě ideální a velmi ušlechtilé. Poněkud zarážející však je, že se přitom jaksi apriori počítá s hercem uvězněným v pasti „statických grifů“ a vlastních manýr, „které si během let u divadla osvojuje naprosto neuvědoměle a samovolně,“ a s tím, že samostatná herecká tvořivost snad ani neexistuje. Ta se probouzí až pod vedením osvíceného guru, který herce směruje různými podněty (včetně vyprovokovaných šoků, atakujících jeho sebevědomí) k ‘dialogu’ (jak to nazývá Václav Havel) zaměřenému k domluvě a shodě o smyslu celé věci. „Celý tento ‘dialog’ je ovšem řízen režisérem ne samozřejmě v tom smyslu, že by v něm měl poslední slovo nebo dokonce právo veta (takový režijní diktát by herce vnitřně zablokoval a on by pak jen vnějšími prostředky plnil dispozice režiséra), ale tak, že v něm má vždy jistou převahu (bez pejorativního významu toho slova), která mu umožňuje v tomto dialogu herce vždy nakonec přesvědčit o svém pojetí – pokud ovšem sám neuzná, že hercův návrh určitého řešení je lepší než pojetí jeho. Radok je schopen vést celé hodiny tento druh dialogu jen a jen proto, aby herec celou věc pochopil sám, a on ho k ní pouze dovedl.“ […]
