První vybrané oběti obvykle ani takové možnosti nemají, agresor totiž často začíná od nejslabších. Žaluje-li například majitele pornografického serveru, má větší naději na úspěch díky tiché podpoře veřejnosti. Je vedlejší, že podstatou sporu je patent na přenos videa po internetu a nikoli vlastní lechtivý obsah filmů. Vyhraný spor pak znamená precedens pro další spory a peníze na soud s další, tentokrát větší obětí.
Dá-li se patentovat jednoduchý postup uskutečňovaný počítačem, lze si představit i patentování postupů uskutečňovaných člověkem – vždyť počítače stvořil člověk k obrazu svému, lidské jazyky a programovací jazyky mají mnoho společného a mnoho instrukcí může stejně dobře splnit člověk i stroj. V USA takové patentované postupy označují jako „obchodní metody“, nedejme se ovšem mýlit historicky vzniklým názvem, žádná souvislost s obchodem zde vyžadována není. Patentován je tam například způsob houpání na houpačce ze strany na stranu střídavým taháním za levý a pravý provaz, příklad sice úsměvný, ale z hlediska formálních náležitostí zcela bez vady. Příslušný úředník mohl navíc plně dostát i své povinnosti hledat ‘prior art’ – pokud se snad daným způsobem nějaké dítě houpalo již dříve, nikdy možná svůj způsob houpání nepublikovalo v časopise, takže prior art nebyl nalezen. Jakkoli se nyní v Evropě může zdát absurdní patentovat si určitý způsob pohybu po jevišti, určité gesto či způsob smíchu, bylo by to jen přímočarým pokračováním obdobných absurdit z oblasti softwaru.
Již několik let probíhají v Evropské unii jednání, která by měla jasně vymezit, co patentovat lze a co nikoli. Odpůrci softwarových patentů vytrvale protestují, za nevelkého zájmu médií i veřejnosti a s vynaložením obrovského osobního úsilí. Zastánci softwarových patentů spíše vítězí a Evropa se zvolna přibližuje k situaci v USA, kde se soudní spory o softwarové patenty staly běžnou realitou.