Umění a scéničnost – nebo teatralita?

[…] Při hledání odpovědi na otázku, co dělá divadlo divadlem, dnes tak aktuální, je samozřejmě zcela oprávněné pohlédnout za jeho hranice. A to nejenom z toho důvodu, že teprve při výpravě přes hranice je možné obhlédnout vlastní území. Každá oblast života je koneckonců spojená s ostatními natolik, že jako specifické se nakonec obvykle ukáže to, co se nevyskytuje jen – v daném případě – v divadle, ale co se v něm uplatňuje tak důrazným a nápadným způsobem, že to umožní vyhmátnout jak podstatu daného fenoménu, tak i říct cosi důležitého právě z jejího hlediska i k tomu `ostatnímu‘. Budeme-li v té souvislosti uvažovat o fyzické přítomnosti, půjde o něco, co je pro divadlo opravdu příznačné – a nejde přitom pouze o bezprostřední fyzickou přítomnost nějakých aktérů, ale i prezentaci (předvádění, představování) předmětů jako takových, a to ať speciálně vytvořených, nebo převzatých `ze skutečnosti‘ a třeba nějakým způsobem přizpůsobených. Zde jako by se mohlo divadlo stýkat s instalací. Porovnáme-li je ovšem pozorně mezi sebou, zjistíme, že instalaci k `divadelnosti‘ přece jen něco chybí: totiž moment hry a hraní, v jejichž rámci může být něco tím, čím není, případně (a přesněji) tím, čím je i není. To, co má instalace a divadlo bezesporu společné, je prezentace, předvedení před obecenstvem, tzn. ustavení nějaké scény, která nemusí existovat předem. Příslušní činitelé dané inscenace či divadelního předvedení ji mohou konstituovat sami už svým vzájemným postavením a svým postavením vůči divákům: není tedy to, co divadlo a instalaci spojuje a v čem se liší takříkajíc jenom `co do způsobu‘, právě scéničnost? Při všech společných vlastnostech divadla a tzv. kulturních performancí, které spojuje především skutečná fyzická přítomnost aktérů, resp. jejich tělesný pohyb v prostoru, existuje i zásadní rozdíl mezi divadelním `je a není‘ a doslovností konání např. v rámci popravy jednadvaceti českých pánů, případně skutečnou krví a vnitřnostech při pseudorituálech vídeňských akcionistů. Pokud jde o případy, kdy cosi v rámci nějakého rituálního konání není tím, za co se to vydává, překáží proměně takového konání v divadelní významná okolnost, totiž že účastnící této (magické) záměně opravdu věří. Nemělo by se tedy pojmu divadelní a divadelnost používat spíš při odlišování divadla od instalace a podobných produkcí, odlišování, které je důležité z tolika důvodů? A pokud jde o kulturní performance: snahu o jejich dodatečnou teatralizaci, když vývoj byl, aspoň pokud jde o rituál, zřejmě opačný, lze dnes pokládat buď za naivní, nebo za projev oborové zaslepenosti, motivovaný třeba i snahou rozšířit si vlastní hřiště, když jeho reálné rozměry jako by se v dnešní době čím dál katastrofálněji zužovaly. Nezůstává tedy tím, co spojuje divadlo s instalacemi i performancemi, právě scéničnost, jak jsme ji shora definovali? (Pokud jde o `divadelnost‘ místo `scéničnosti‘, měla by být také vyhrazena těm scénickým produkcím, které se odehrávají přímo před publikem, na rozdíl od těch, které se k publiku dostávají prostřednictvím technického záznamu.) […]