Pitínského inscenace Goethova románu Spříznění volbou v Dejvickém divadle podle autora navazuje na poetické divadlo E. F. Buriana a rozvíjí tuto tradici v podmínkách postmoderny.
(úryvek)
[…] Společným jmenovatelem – Mukařovského sémantickým gestem jako systematizací složek (viz Mukařovský 1982: 518) – je ve Spřízněních volbou mytické. Benjamin (1979: 143) píše: „Nikde není sice mytické nejvyšším faktickým obsahem, najdeme k němu přesto odkaz všude. V tomto smyslu je Goethe uložil do základu svého románu. Mytické se tak stává faktickou náplní knihy: její obsah se vyjevuje jako hra mytických stínů v kostýmech Goethova století.“ Román se vskutku odehrává ve společnosti, která je svou zjevnou rovinou podobou salónů Goethovy doby a zabývá se praktickými činnostmi, které k tomuto prostředí patří: Zařizuje se dům, pěstují květiny, zakládá nový park, buduje vycházková cesta, přijímají se návštěvy, vede se duchaplná i hlubokomyslná konverzace o nejrůznějších tématech. Jenže za touto rovinou je skryto něco zcela jiného, hlubinného, rozhodujícího. Goethovským termínem by se dalo říci, že je to ‘prafenomén’, jenž se ukrývá v každém jevu a vyjevuje se skrze něj. Nebo jinak: každý sebenepatrnější jev zároveň vyjevuje tuto hlubinnou podstatu. Tohle je zdroj ‘systematizace’ všech částic i celku románu Spříznění volbou. Věci, lidé, situace jsou projevem prafenoménu nebo ideje. Fundamentální roli ve zjevení tohoto prafenoménu hrají symboly. Pro Goetha znamenal symbol okamžité a názorné odhalení nepoznatelného, nevyzkoumatelného, každý obraz pro něho jako symbol obsahuje ideu, která má ohromný dopad a účinek, ale je zároveň nedosažitelná, protože zůstává nevyslovitelnou.
To platí plně pro Spříznění volbou. Podoby jejich obrazů intenzivně a trvale míří do sféry symbolu pronikajícího do neprobádatelných oblastí. Tvůrce dramatizace (a dramaturg) inscenace K. F. Tománek tomuto duchu románu dobře rozumí a ve svém textu pro inscenaci jej zachovává. Nejde o přepis dialogů a situací, ani o tvorbu charakterů a jejich příběhy, byť samozřejmě tyto komponenty výstavby scénického tvaru se objevují všude, kde je jejich potřeba. Text je uspořádán jednotlivými sekvencemi dialogu a ‘systematizován’ jejich názvy, které usilují postihnout symbolickou rovinu. První sekvence se jmenuje „Nejkrásnější hodinka dubnového odpoledne“ a odehraje se v ní tento dialog:
Eduard: Neviděla jsi mou paní?
Služka: Dnes bude hotova s mechovou chaloupkou. Všechno to dopadlo náramně krásně. A vám se to bude rozhodně líbit. Je tam překrásný rozhled. Milostivá paní se v tom vyzná. Je radost pracovat pod jejím vedením.
Eduard: Běž za ní a popros ji, aby přišla za mnou. Řekni, že bych si rád prohlédl její nejnovější dílo, abych se jím mohl potěšit.
V programu se píše, že J. A. Pitínský měl také podíl na scénáři. Tento pojem je zřejmě zapotřebí především vztáhnout k této ‘systematizaci’ sekvencí snažící se názvem vyjádřit jejich komplexnost i smysl. Dialog samozřejmě poskytuje informace o nejrůznějších faktech, slovně je pojmenovává, ale názvy je zároveň vřazují do obrazných souvislostí. Neboť nejde jen o informaci, která je v replikách Eduarda a Služky – jde o „Nejkrásnější hodinku dubnového odpoledne“.
Fakta prvního dialogu jsou věcná, střízlivá. Název této sekvence však směřuje jinam: ke kráse, jež oba manžele čeká a již pro sebe vymysleli a budují. To potvrzuje druhá sekvence, která se jmenuje „Medová chaloupka“. Charlotta a Eduard v ní chtějí začít o samotě nový život poté, co po smrti dosavadních partnerů jsou volní a mohou po deseti letech manželství dát průchod vzájemným citům, která se zrodily už v dětství. Je-li první sekvence nazvána „Nejkrásnější hodinkou dubnového odpoledne“, je to proto, že její symbolika obsahuje i skrytou rovinu tohoto štěstí. V těchto souvislostech lze mluvit o celku scénáře a jeho jednotlivých sekvencích jako o sledu scénických obrazů zjevujících symbolem skryté významy a jejich smysl. V první sekvenci tato rovina vzniká a realizuje se především akcemi Služky (Jana Holcová). Tyto akce mají zčásti charakter reálné činnosti: Služka stříhá květiny, potom si bere současnou sekačku na trávu – pečuje o zahrádku. Tato činnost napodobuje určité životní úkony. Ale náhle přejde v pantomimu. Pohyb je v ní trochu násilný až neobratný, připomíná svou trhaností a strojeností pohyb loutky. Je v tom komedie dell’arte, k níž poukazuje i kostým služky nápadně podobný tradičnímu kostýmu Kolombíny, i filmová groteska s komikou přehnaného, nadsazeného mimického výrazu. Nad mimetickým aspektem převažuje aspekt sémiotický, což tomuto scénickému obrazu vtiskuje rozhodující imaginární symbolickou dimenzi. […]
