Výzva

(úryvek)

Pokládám knihu Jana Hyvnara O českém dramatickém herectví 20. století za knihu závažnou, podnětnou a zásadní.^[1] A to z několika hledisek. Po jistou dobu jsem váhal, které z nich mám postavit na první místo. Nakonec jsem se rozhodl pro hledisko dějepisecké. Hyvnarova práce je především kniha historická; to 20. století v jejím titulu určuje přesně její časové zařazení jako pohled na minulost, byť v závěru už jde i o současnost, jak ukazuje název poslední kapitoly „Od pojetí herectví ve studiových divadlech k dnešním otázkám“. Základní pilíře knihy jsou však určeny rozhodujícím způsobem jmény (a s nimi spojenými událostmi), která vyznačují ‘dějinný pochod’ tématu, jemuž se Hyvnar věnuje. To ovšem není hlavní příčinou, proč jsem historiografické hledisko zvolil jako rozhodující. Ta pro mne spočívá v tom, jak Hyvnar interpretuje historický materiál, jenž stojí ve středu jeho pozornosti.

Dvanáct základních studií, jež tvoří jádro knihy, bylo publikováno od roku 2005 do prosince 2007 v tomto časopise pro studium dramatického umění a jejich „interním subjektem“ je podoba konkrétního druhu českého činoherního herectví v čase, kdy se rodila a rozvíjela divadelní moderna (přesahující samozřejmě do údobí, které je nazýváno postmodernou a dalo by se také označit za pozdní modernu).^[2] Hyvnar pojem divadelní moderny nečiní oporou a východiskem své interpretace, i když v úvodu knihy výslovně zmiňuje jako jednu z podstatných inspirací pro vznik jeho studií otázku, jež se mu neustále vnucovala už při psaní knihy vydané v roce 2000, kde pojem moderní stojí hrdě v titulu (Herec v moderním divadle) a kde Hyvnar (na s. 7–8) také konstatuje, že „Stranou zůstala záměrně reflexe nad českým herectvím, která by vyžadovala jiný metodologický přístup“, neboť „vize, metody a techniky, o kterých pojednává […], přesáhly většinou hranice národních kultur“, zatímco „vývoj a problémy českého herectví má smysl sledovat v rámci jeho tradice, jejíž součástí je také tvořivá či netvořivá asimilace podnětů evropského divadla“. K těmto vztahům české a evropské problematiky tohoto typu se tedy Hyvnar ve své nové knize vrátil a hledal také odpověď na otázku „jak se […] snahy evropských divadelních reformátorů o skutečné hercovo umění, počínaje Stanislavským a E. Barbou konče, promítaly i do českého divadla“ (Hyvnar 2008: 5). Nazývá to sledované a analyzované údobí českého divadla, jež následovalo po fázi národního obrození, jeho „‘druhým stoletím’, kde dosáhlo vysoké umělecké úrovně i s mezinárodním ohlasem“ (tamtéž).

Skutečnost, že kniha je souborem samostatných studií, určuje zřetelně ráz knihy. Například pro všestrannou a detailní analýzu české specifičnosti v ní velký prostor nezbýval. Což není kritická připomínka, jen konstatování, že v knize psané a koncipované od počátku jako celek, by zajisté bylo možné učinit jisté ‘digrese’, které by osvětlily některé problémy ještě v širším kontextu. Základní interní subjekt historického příběhu „uměleckého a dramatického herectví“ v české činohře však Hyvnar udržel pevně a dovedl jej od přelomu 19. a 20. století – konkrétně od Eduarda Vojana a jeho „královského odkazu“ – až po rok 1989. Jeho účel formuloval jako zaměření na „uměleckou stránku významných českých herců a režisérů a na různé problémy skutečné umělecké tvorby, která má svá vlastní specifika“; „na náročnou a trpělivou herecko‑režijní tvorbu“, kdy se herectví může stát „výsostně uměleckým výzkumem lidské existenciální dramatické situace té či oné doby“ (Hyvnar 2008: 5). To je pro Hyvnara „umělecké a dramatické herectví“. A tyto dva klíčové pojmy pro něho tvoří pevnou symbiózu: nemůže být herectví umělecké, není‑li dramatické, a jedině skrze dramatické herectví lze dosáhnout uměleckého herectví.