(úryvek)
Nejstarší japonská poezie a estetické principy období Heian
Japonská tradiční poezie je založena na střídání veršů o pěti a sedmi slabikách (přesněji řečeno mórách), což je rytmus, o němž Japonci odedávna věřili, že zní libě uším božstev. Nejstarší básně byly pravděpodobně modlitby, písně a zaklínadla. Nejranější formou japonské básně je jedenatřicetislabičná waka (doslova ‘japonská báseň’) s rytmem 5–7–5–7–7, později označovaná jako tanka, ‘krátká báseň’, která se poprvé objevuje již na počátku období Nara (710–794) v kronice Kodžiki (Zápisky o starých věcech) z roku 712.
V druhé polovině 8. století se tanka stává základní formou básnické sbírky Manjóšú (Sbírka bezpočtu listů), která ve dvaceti svazcích obsahuje čtyři a půl tisíce básní vzniklých během tří století. Na jejím vytvoření se podílela řada sběratelů různých dob a je v ní zastoupeno 561 autorů (z toho 70 žen) – císařů, šlechtičen, učenců, ale i prostých pěvců z nižších společenských vrstev. Za nejvýznamnějšího básníka sbírky se pokládá Kakinomoto no Hitomaro a častým námětem básní je koloběh proměn v přírodě a jejich splývání s náladami člověka (Švarcová: 211).
Když přijde jaro
a větve smuteční vrby
se skloní k zemi,
i mé srdce tíží láska k mé milé!
(Kakinomoto no Hitomaro)
Slivoň setřásá lupínky květů,
po celé zahradě se rozlétly –
je to snad sníh, jenž se chumelí
z vysokého nebe?
(Ótomo no Tabito)
Hora božského saké, Miwa,
se oděla do žlutého listí javorů –
tím zlatem bych si i já chtěl obarvit kimono!
V období Heian (794–1185), během něhož postupně upadá zájem o tvorbu v čínštině, se báseň tanka dostává do popředí zájmu a stává se vůbec nejvhodnějším prostředkem ke zhuštěnému vyjádření hloubky a neopakovatelnosti okamžitého prožitku. Snahu o vcítění se do podstaty věcí a o sdělení něčeho hlubšího, než jsou jen významy jednotlivých slov použitých v básni, přitom vyjadřují především estetické principy aware a jodžó, které hlásali heianští básníci. Aware, později v souvislosti s estetikou též mono no aware, přitom vyjadřuje „hluboké procítění věcí“ – jde o intenzivní emoce, které vnímavý člověk prožívá ve spojitosti s krásou, zejména s jemností a pomíjivostí přírody, anebo naopak ve spojitosti s přirozeným smutkem života. Neokonfuciánský filozof Motoori Norinaga (1730–1801) odvozuje etymologii tohoto slova od citoslovcí a! a hare! vyjadřujících překvapení a používaných v hlubokém pohnutí. Jejich kombinaci tedy můžeme chápat jako vyjádření hlubokého prožitku krásy i hlubokého prožitku smutku života, nikoli jen jako nostalgii, jak začal být termín aware pociťován později (Keane: 35). Jodžó neboli ‘cit navíc’ pak vyjadřuje požadavek, aby báseň obsahovala i další významy, nejen ty, které vyjadřují slova v ní použitá. Estetické termíny aware a jodžó se sice poprvé objevují právě v nejstarší japonské poezii, postupně se však společně s termínem júgen, který vyjadřuje „to, co leží pod povrchem věcí“, stávají obecným vyjádřením pro ‘ducha’ období Heian (794–1185) i následujícího období Kamakura (1185–1333; Marra 1999: 9).
Výrazný zájem dvorské společnosti o poezii tanka dal vzniknout koncem 9. století také básnickým soutěžím uta awase, které přetrvaly až do dnešních dnů a staly se skutečným symbolem nového postavení japonské poezie. Důležitým mezníkem ve vývoji poetické formy tanka se stalo vydání sbírky Kokinšú (Sbírka staré a nové poezie) v roce 905, a zejména pak v polovině 10. století zřízení Úřadu pro poezii (Wakadokoro), jímž byla tato forma povýšena do role oficiálního reprezentanta japonského písemnictví.
Přítelkyni, které se dvoří jiní
Není to rosy kapička čirá,
na květu srdce mé leží a prosí;
při každém závanu
zatrnu strachem:
Nesfoukne vítr kapičku rosy?
[…]
