disk

Beuys: Don Quijote mezi modernou a postmodernou?

Problematika performance z hlediska motivů překračování hranic výtvarného umění

„Myslím, že největší nedorozumění mezi lidmi spočívá v tom, že si myslí, že umění je nutno porozumět v logických větných souvislostech, tím povrchním způsobem, jak lidé myslí… Úkolem umění však není, aby bylo chápáno ve smyslu plného porozumění. Umění má vstoupit do člověka a člověk do umění. Musí být možné úplné ‘prostoupení’ v takovém smyslu slova…“

Joseph Beuys[1]

Jeho produkce se označovaly jako – diplomaticky řečeno – neobvyklé a už méně zdvořile jako šokantní, bláznovské, které vyhánějí ďábla izolace moderního umění belzebubem destrukce a v každém případě nemají nic společného s předmětem umění… A jak by je také mohl normální ‘zdravě uvažující’ člověk považovat za něco jiného, když byly vesměs zdravým rozumem neuchopitelné, vzdálené na hony čemukoliv, co až dosud bylo známé na výtvarné scéně a proti čemu se i Duchampův pisoár na soklu musel jevit jako výsostné umělecké dílo. Tak se Beuys paradoxně po nějaké době jevil smysluplným jenom hrstce stejně zanícených, svým způsobem ‘ujetých’ kunsthistoriků a přijatelným stádu snobů: ti by za nic na světě nedali najevo, že se jim Beuys částečně hnusí a že jím z větší části vlastně pohrdají, kdyby tu nebyla právě ta hrstka oněch zanícených a vyšinutých kritiků a teoretiků, kteří ho velebí, z čehož vyplývá, že na tom excentrikovi asi něco je, takže se vyplatí v rámci společenského tlachání poněkud zaobaleně naznačit svůj rozhled a Beuyse trochu pochválit a trochu pohanět, to pro případ, aby snob byl vždy ‘in’, ať už by ve vnímání tohoto podivína došlo v budoucnosti ke kladnému, či zápornému vývoji.
Posuďme jenom onu podivnou situaci performance, která se odehrála v květnových dnech roku 1974 v proslavené newyorské René Block Gallery a o níž dobový tisk napsal, že se v ní Beuysovi podařilo na celé čáře porazit Američany jejich vlastní zbraní, když přicestoval přímou linkou z Düsseldorfu na Kennedyho letiště a přímo od letadla byl na nosítkách, zabalený do plstěných houní, neprodleně dopraven do předem vybrané a do formy klece předělané galerie, kde strávil několikadenní nepřetržitou performanci s divokým kojotem pod názvem: „Kojot: Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mne.“
Všechno se tu zdálo být promyšlené stejně jako neskonale bláznivé.
Symbolika plsti, jako katalyzátoru energie, se váže k podstatným událostem, jež přivodily totální obrat v Beuysově životě. Sanitka je pro něho symbolem moderní civilizace produkující pouze nemocné lidi a kojot byl zvolený jako reprezentant změny významu v dějinách Ameriky od mocného božstva, prezentujícího měnící se formu svého zjevení od fyzické ke spirituální podobě a zpět, tj. od symbolu transformace v mytologii amerických Indiánů až k archetypu podvodníka ve světě ovládaném bílým mužem.
Oděný do filcového hávu, s holí a s nezbytným kloboukem na hlavě, Joseph Beuys nejprve přehrává kojotovi obrazy šamanských rituálů původních Indiánů a posléze v roli bílého muže přináší do kojotova hájemství atributy světa moderního dobyvatele. Každé ráno navíc nechává kojotovi naservírovat 50 výtisků Wall Street Journalu, aby kojot byl ‘v obraze’ a pochopil soudobý svět – a kojot tyto symboly tržního kapitalismu ovládá a označuje znameními své síly a milníky svého výsostného teritoria – močí na ně a pokrývá je svými výkaly. Beuys bedlivě pozoruje tohoto divokého savce a snaží se s ním dorozumět. Po čtyřech nocích a pěti dnech, kdy se zdá, že se člověk s divokým zvířetem vzájemně spřátelili a naučili se sdílet nejenom klecí vymezený prostor, ale snesou se i ve slaměném loži, Beuys okamžitě po skončení performance opouští New York stejným způsobem, jakým do galerie přicestoval…[2][…]


[1] „Beuys o umění“, in: Rozhovory s Josephem Beuysem, Olomouc: Votobia 1999, str. 134.

[2] Některé zdroje (např. publikace Rose Lee Goldbergové Performance – live art since the 60s, New York: Thames & Hudson 2004) tvrdošíjně uvádějí, že Beuysovo prodlévání ve společném zajetí s kojotem trvalo celý týden, zatímco dobové prameny shrnuté ve sborníku dokumentů Umění dvacátého století (publ. Chene-Hachette, 1999) neochvějně tvrdí, že Beuysova performance byla třídenní; filmový záznam pořízený galerií René Bloch udává, že Beuys přijel do New Yorku v úterý a odjel v sobotu.