Sedmero svědectví textu

Začátek 15. století. V Zeamiho spisu O hlasových modulacích je uveden jako jeden z příkladů určité modulace nápěv ze hry Komači touží a vzpomíná. Tato zmínka je považována za jediný soudobý odkaz na hru Komači od kláštera Sekidera. Za jisté můžeme proto považovat jen fakt, že na začátku 15. století tato hra existovala a hrála se. Autor – soudí se, že to byl Zeami – si vybral oblíbenou postavu, básnířku Ono no Komači z 9. století, která se podle legendy dožila sta let. Vysoký věk, nuzný stav ke konci života a básnické umění se staly hlavními motivy tohoto autora pro vytvoření libreta hry, jež se v Zeamiho době pravděpodobně hrála pod názvem Komači touží a vzpomíná. Dnes se hraje jako Komači od kláštera Sekidera.
Na začátku 21. století interpretujeme text středověké japonské hry vytvořený pravděpodobně Zeamim na začátku 15. století. V libretu ke hře Komači od kláštera Sekidera prezentuje autor jeden smyšlený večer a noc ze života básnířky, která žila v 9. století. Oním večerem je předvečer Svátku hvězd, který byl zaznamenán již v čínské Knize písní (Š’-ťing) z 5. století před naším letopočtem. Nemůžeme být vzdálenější „pravé podobě věcí“ verbálně zobrazených v tomto libretu. Básník je vždycky, řečeno slovy Miroslava Petříčka, „vzdálen od pravých podob věcí, jež pouze zobrazuje“.
Když středověký japonský tvůrce čerpal ze starodávných legend, když pro hlavní postavu hry nó Komači od kláštera Sekidera vyrobil umělecký řezbář masku „stařeny“, když představitele staré žebračky oblékli do „kabátku z čínského hedvábí“, dávali tvůrci najevo, že vytvářejíce tento jevištní obraz vědomě podtrhují svou vzdálenost od „pravých podob věcí“.[1] Na druhé straně si ve své době jistě nedefinovali své dílo jako náš filozof na konci 20. století: „obraz je věčným průvodcem myšlenky: je tím, co vyvolává její neklid, protože ruší rozdíly; právě proto nás však nutí tvořit pojmy jinak. Obraz dává myslet, myšlení odhaluje hloubku obrazů“ (M. Petříček).
Máme před sebou literární obraz – libreto hry Komači od kláštera Sekidera, jež nám „dává myslet“ o tomto konkrétním textu jako o literárním obrazu svědčícím (1) o jednom nadpozemském úkazu, (2) o jednom lidském údělu, (3) o kratičkém návratu k počátečním vznětům, vzruchům, nadšení, (4) o konečném dramatickém prožitku, (5) o umění, které osvobozuje, (6) o stáří, které spoutává, (7) o zobrazování „rušícím rozdíly“ mezi světy, místy, prostory, časem, křižovatkami cest i tou či onou lidskou poutí.
Vzdáleni kultuře, z jejíhož lůna popisovaný literární obraz vzešel, vzdáleni době jeho zrodu i době, v níž se smyšlený příběh odehrál, zůstáváme při zkoumání povahy „sedmera svědectví“ přinášeného libretem hry Komači od kláštera Sekidera odkázáni pouze na to, co je v textu řečeno, naznačeno nebo třeba výmluvně zamlčeno. Když na začátku mniši ohlásí, že jdou vybídnout starou ženu znalou poezie, aby jim „o tom vyprávěla“, zpívají si Čechrá češe čechrá češe / chladivý vítr / prořídlé vlasy / podzim se hlásí / tak najednou. Těmi slovy se sice dotýkají povětrnostních podmínek, avšak současně nabízejí klíč („hlásí se podzim“) k významu skrytému v asociaci s úslovím „podzim života“, který je zde naznačen. Autorovi nešlo pouze o to, aby vzbudil zájem o přírodní jev. Zejména odkazem k „prořídlým vlasům“ učinil z jedné, byť z hlediska živé přírody zásadní okolnosti (foukání větru) skutečnou událost lidského rozměru. Ovšem ještě před „čechráním prořídlých vlasů“ uvedou mniši jinou okolnost, nikoli přírodního, ale kulturního charakteru. Ta má pro text celé hry a především pro její jevištní podobu zcela zřejmý význam – už je tu zas / čas podzimu / pospěšme na slavnost / je Svátek hvězd. U čtenáře a diváka, nositele japonského kulturního dědictví, vzbuzuje pouhá zmínka o Svátku hvězd pocit setkání s posvátným světem nebes, kde hvězdy uskupené v pravidelných souhvězdích udivují pozorovatele nejen podobami orla, lyry a jiných útvarů nabízejících možnosti lidskému připodobňování, ale ve svém trvání jsou pro pozorovatele i jednou z neklamných jistot. Nebeský úkaz – blikání jasných hvězd Altaira a Vegy v blízkosti Mléčné dráhy („nebeské řeky“) – uchopili předkové dnešních Číňanů a po nich staří Japonci v příběhu: Právě dnes / sedmý den sedmého měsíce / po roce setkají se / nebeskou řekou rozdělení / pilná tkadlena a pasáček hvězd.