[…]
Lenka Lagronová napsala první dramatický text Nevím kudy kam roku 1988. Od té doby uplynulo 17 let a seznam jejích prací má prozatím 20 položek – dramaturgických úprav, jednu rozhlasovou hru, televizní scénář, ale především 18 divadelních her. Velmi plodná tvůrčí dráha, proložená několikaletou odmlkou, má dynamický vývoj. Dělí se na dva pomyslné celky. Od počátku do dramatu Terezka, tedy přibližně do konce 90. let, a od Terezky po Johanku, napsanou roku 2004. Jakkoli jsou už v prvním textu naznačeny základní stylové vlastnosti, hledá autorka svůj osobitý rukopis průběžně a rozvíjí objevené formální i obsahové postupy. Je to cesta za divadelním zpodobením světa a boje, který se v něm odehrává, skrze osobitý a nezaměnitelný divadelní styl.
V dramatickém světě Lenky Lagronové je vždy ústřední postavou žena. Hlavní hrdinka, v níž cítíme autobiografické rysy, zraje s autorkou. Za každým dramatem tušíme silný prožitek, niterný posun. Od nezralé a rozpolcené Marie přes Annu, Květu, Martu k Beátce a Věře, jejíž jméno má ne náhodou společný základ se slovem víra. V každé z nich je ozvěna předchozích i budoucích postav. Všechny nesou podobné rysy a pokládají si stejnou otázku. Jejich situace je v jádru totožná, pouze okolnosti se mění a prohlubují tak vhled do podstaty problému. Proto je možné na vybraných textech sledovat zřetelný a soustavný pohyb směrem k poznání sebe sama. Z pozice bezmocného strpění k odhodlání a aktivnímu řešení své situace.
Lenka Lagronová nepíše iluzivní výjevy ze skutečnosti, do které by divák nahlížel skrze ‘čtvrtou stěnu’. Vytváří nový, jedinečný svět. Tvářnost dramat se v průběhu času proměňuje, jsou v něm stopy expresionismu, symbolismu i absurdního dramatu. Autorčiny texty jsou velmi ‘divadelní’: nacházíme se ve svébytném, stylizovaném světě, který má svá jedinečná pravidla a zákony. Základní půdorys vztahů postav i časoprostorový rámec mají reálný a realistický základ, z něhož autorka rozvíjí metafory a symboly.
Rozprostírá před námi několik rovin hry jako prostoru pro vyjádření vztahů a pocitů, vyvěrajících z duše hlavní hrdinky. Například ve Spinkej se celé drama odehrává souběžně v realistické rovině péče o nemocnou matku, která nemůže usnout, a zároveň obrazně vyjadřuje celý ‘nemocný’ vztah matky s dcerou, který se potácí mezi dnem a nocí, který je nenechá spát a není z něj úniku.
Mladá žena chycená do pasti, často zpodobované místností, v níž se skoro nedá hnout a z níž se nedá odejít. Matka coby nepřítel, od nějž se nedokážeme odpoutat. Vztah k mužům jako něco problematického, co vždycky selže. Láska, kterou jsme minuli a vidíme, jak kvete jinde. V neposlední řadě hledání ‘otce’, láskyplné autority, která nás ochrání a pohladí. Hledání toho, kdo to vše řídí, kdo ví, ‘kde to jsme’. To jsou prvotní témata a motivy, předurčující linii první části tvorby Lenky Lagronové. Různě se transformují a hierarchizují. Z nich se rodí Nevím kudy kam, Nouzov, Pelech nebo Antilopa a další.
Jazyk textů v této první fázi je stále obrazivější. Autorka se v dialozích stále víc ‘odpoutává od reality’, aby dala prostor svobodě asociací, metaforičnosti vyjádření a prudké emocionalitě. V Antilopě se koncentrovaností a zkratkovitostí dotýká až expresionistických postupů. Drama zde nepramení z vnější zápletky nebo z činu, který by porušil řád. Rodí se z nitra postav. Tam trvá, dusí se, schovává a bolí. Jen ‘pod slovy’ tušíme zdroj nesnesitelnosti dramatické situace. […]
