disk

Gardzienice – moje zkušenost

Za pomoci deníkových záznamů reflektujících herecký, fyzický a vokální trénink i zkoušení inscenací přibližuje autorka v jedné z kapitol své disertační práce činnost proslulého Centra divadelních aktivit W. Staniewského.

(úryvek)

[…]

Gardzienicích nikdo nedostává do rukou noty, zpěv znamená od začátku partnerství, hlasová cvičení a později písně jsou předávány v přímém kontaktu s vedoucím semináře. Tato cvičení se stávají jakousi náhradou představení, učí koncentraci, spolupráci s partnerem i práci s prostorem. Není však žádným tajemstvím, že herci z Gardzienic jsou často vystudovanými hudebníky, kteří hrají na nejrůznější nástroje. S úspěchem by tedy mohli během práce využívat noty, a pro vlastní potřebu to také dělají, hrají, skládají a zaznamenávají hudbu. Během zkoušek, na příklad se studenty – neboť stále hovoříme o výuce –, však na noty rezignují. Je to vědomé rozhodnutí, protože jde o živý kontakt, o situaci, o to, aby píseň měla tělo.

Vše v Gardzienicích je hudební, rytmus je integrální součástí práce, jednoduchá cvičení se však stávají něčí mnohem víc ve chvíli, kdy se v nich nejdůležitější stane dialog s partnerem, nikoli individuální fyzická zdatnost. Nenajdeme zde tak gymnastiku, rytmiku ani tanec. Podstatný je naopak herecký, partnerský trénink.

Než jsem vstoupila do Akademie divadelních aktivit, měla jsem možnost zúčastnit se jednodenního workshopu vedeného hercem divadla kabuki v Centru japonské kultury Mangha v Krakově. Všechno, co dělal, jsme museli napodobovat. Když nás učil píseň, zazpíval její fragment a poté čekal, až jej po něm celá skupina zopakuje. Výšku jednotlivých tónů ukazoval rukou, v níž držel složený vějíř.

Ve své knize Between the theatre and anthropology popisuje Richard Schechner proces učení prostřednictvím aktivní činnosti na příkladě asijského divadla. Studenti kathakali nebo divadla nó se učí způsobem, který lze srovnat se způsobem, jakým se děti učí jazyk. To, co je obklopuje, nemá podobu abstraktních gramatických prvků, ale kompaktních jednotek pohybu a zvuku, které lze napodobovat. Na začátku je činnost učením a učení činností.

V tradičním asijském divadle začínají studenti trénink imitací a osvojují si tak části aktuálních představení. Slova nejsou vytržena z kontextu děje, děj není rozložen na ‘abecedu’ základní gramatiky, kterou je třeba abstraktně pochopit. Vše je specifické, konkrétní. Vše je elementem hraných představení. Tento typ výuky je nezvykle osobní. Metoda asijského divadla, která sice netvoří žádnou teorii, ale přesto je všudypřítomná, klade důraz na znalost těla. Představení se stává součástí interpreta skrze precizní, souvislou, rytmickou práci těla. Po absolvování tréninku ve škole Kalamandalam si Schechner poznamenal:

„Cítil jsem se velmi dobře. Je mnohem snazší pracovat, když ostatní také pracují. Je to mnohem snazší fyzicky i psychicky. Zároveň je však práce těžší a více vyčerpávající, než když pracuji sám nebo se svým učitelem. Dnes ráno jsem byl celý propocený. Místo otázky ‘co dál?’ jsem napodoboval ostatní. Mé oči viděly, moje tělo pracovalo. Žádný překlad. Později mi můj učitel řekl: ‘Některým to jde snadněji, jiným hůře. Ale dříve či později všichni pracují bez rozmýšlení’“ (Schechner 1985).

Když čtu Schechnerovu reflexi, mám dojem, jako bych četla část popisu gardzienických workshopů. V Akademii divadelních aktivit je také všechno specifické a konkrétní a materiál, s nímž se pracuje, je tak či onak součástí gardzienických představení. V práci se pak od začátku do konce klade důraz na znalost těla. V třetím cyklu Akademie jsme pracovali s materiálem pocházejícím z představení Život protopopa Avvakuma. Byly to pravoslavné písně, fragmenty textů z Avvakuma, pravoslavná ikonografie, části scén z představení. Nechyběly ani přednášky pojednávající o pravoslavné tematice. Výsledkem celého procesu byl studentský koncert Scény z Avvakuma, jehož první veřejné provedení se odehrálo v době 25. výročí Gardzienic. Od té doby byly Scény z Avvakuma prezentovány po každém představení Metamorfóz až do konce Akademie. V posledních měsících jsme pracovali zejména na řeckém tématu (písně, ikonografie řeckých váz a obrazů).

Studenti nó se stávají herci divadla nó, studenti kathakali zase herci divadla kathakali. V případě Gardzienic je tomu podobně v tom smyslu, že vybraní studenti mají možnost podílet se na aktuálních představeních divadla. Stává se také, že se studenti stanou členy souboru. Kromě toho se Gardzienice, podobně jako divadlo nó nebo kathakali, vyznačují jedinečnou a originální poetikou. Její přenesení na jinou půdu může být buď citátem, nebo mizernou kopií neopakovatelného originálu. Před každým studentem tak stojí úkol objevit to, co je v Gardzienicích univerzální, ale zároveň zakusit to, co je specifické.

[…]