[…]
To, čemu neporozumíte, je nejkrásnější, to, co je nejdelší, je nejzajímavější, a to, co vás nebude bavit, je právě nejsměšnější.
Paul Claudel: Saténový střevíček (Hlasatel)
Po návštěvě několika pařížských a berlínských divadel se nemohu zbavit dojmu, že se tu člověk setkává s trochu jiným typem činoherního divadla, než na jaký si zvykl u nás. Jedná se o divadlo, ve kterém vládne především herecké umění. Mluvím záměrně o hereckém umění, a nikoli jen o herectví, protože na tom, co jsem měl možnost v daném termínu vidět, bylo zřejmé, že lidé na jevišti skutečně umějí něco, co lze hmatatelně doložit a spolu s nimi zažít. Dalo by se také říct, že se jedná o výsostné herecké divadlo, ale nikoli o divadlo herecké exhibice. O herecké divadlo vedené a tvarované režisérem. V případě pařížských inscenací, o kterých bude řeč, dokonce režiséry, kteří byli nebo dosud jsou herci. V první části své zprávy o jarní cestě do Paříže a Berlína se zaměřím na tři pařížské inscenace, které tento dojem více či méně potvrzují.
O lásce poprvé: Saténový střevíček
4. března 2009 uvedlo pařížské Théâtre de l’Odéon obnovenou premiéru inscenace hry Paula Claudela Saténový střevíček. Tato inscenace vznikla v roce 2003 pod vedením režiséra, dramatika a herce Oliviera Py pro orleánské Centre dramatique national, tedy Orléans-Loiret-Centre, jehož byl tehdy šéfem. Poté, co se Olivier Py stal v roce 2007 ředitelem Théâtre de l’Odéon, znovu Saténový střevíček nastudoval v původním obsazení pro Paříž. Jedním z problémů hry je její délka, která mnohonásobně přesahuje délku běžného celovečerního představení, což je důvod, proč se tato hra i ve Francii uvádí tak zřídka. Olivier Py nastudoval stejně jako před 6 lety hru celou. Doba čistého hraní trvá přes devět a půl hodiny, s přestávkami v divadle strávíte celkem jedenáct hodin. Letošní série nabízela dva možné způsoby návštěvy: během března 2009 jste měli možnost buď zajít na první (v úterý), nebo na druhou (ve čtvrtek) část odděleně, případně jste měli možnost strávit celé sobotní či nedělní odpoledne a noc v divadle a zhlédnout dílo najednou. Zakoušení Saténového střevíčku v celku představovalo samozřejmě nevšední zážitek vzhledem k délce i pro divadelní spolupobývání s francouzským publikem, které si ten půlden trávený v divadle skutečně užívalo: svědčil o tom i improvizovaný ‘piknik’ skupinek diváků ve foyeru během hodinové přestávky na večeři, sestávající z doma vyrobených a přinesených pokrmů. O úspěchu takového zdánlivě riskantního podniku svědčil nadšený závěrečný potlesk (několik minut po půlnoci!), samozřejmě vyprodaná představení a také přímý přenos inscenace v internetovém vysílání televize arte.tv, na jehož záznam se lze podívat na adrese: www.arte.tv/soulierdesatin.
Chvála dostatku času (s odbočkou do pražského Divadla v Dlouhé)
Claudelovo světové dílo o světě předvádí příběh o (ne)naplněné lásce Doni Prouhèze (Jeanne Balibar) a Dona Rodriga (Philippe Girard), kteří se celou hru hledají vlastně proto, aby se nakonec navždy rozloučili, aby pochopením nemožnosti spolubytí došli hlubšího poznání a přijali službu, která přesahuje jejich osobní cíle.
Prožitek času zde hraje nemalou roli. Claudela jistě inspirovalo středověké a asijské divadlo, kde mnohahodinová, dokonce několikadenní představení nebyla či ještě dodnes nejsou výjimkou. Jako by se některé příběhy zkrátka nedaly sdělit bez jejich pocítění v čase, který přesahuje běžnou představu o délce divadelního představení. Je sympatické, že se takovéto uvažování, byť ve skromnější míře, objevuje i u nás.
Na začátku letošní sezony měla v Divadle v Dlouhé premiéru inscenace Vějíř s broskvovými květy. Jde o adaptaci čínské hry z konce 17. století, která se v původní verzi hrála tři dny. Divadlo v Dlouhé ji odehraje za ‘pouhé’ tři hodiny, což je ovšem (bohužel) pro českého diváka doba hraničící s únosností. I v tomto případě hraje doba strávená v divadle důležitou roli. Vějíř s broskvovými květy se skládá z mnoha epizodních příběhů, které se nabalují na podobný milostný příběh mladého vzdělance jménem Chou (Miloslav König) a nankingské nevěstky Siang (Helena Dvořáková). Okolnosti odloučí od sebe milence na začátku hry a my pak tři hodiny sledujeme jejich vzájemné hledání. Závěrečné setkání je také poznáním, že pozemská láska není tím nejdůležitějším, čím má člověk naplnit svůj čas strávený na světě. Hra končí tím, že oba milenci vstupují do kláštera, aby zasvětili svůj život věcem, které přesahují jejich pozemské pobývání. Tento nenadálý obrat, motivovaný setkáním s mnichem v horách, bychom ale těžko mohli brát vážně, kdybychom nezažili alespoň část strastí, které oba milenci museli zažít, aby se opět potkali. Celou dobu očekáváme, že se k sobě opět navrátí, a čím delší dobu pozorujeme, jak je epizodní děje od sebe vzdalují, tím více si jejich setkání přejeme. V okamžiku, kdy dojdou k poznání, že nechtějí marnit svůj čas pozemskou láskou, víme či lépe řečeno cítíme, co pro tuto lásku obětovali, a že se tedy rozhodují s vědomím této oběti a že jejich rozhodnutí není jen (další) rozmar. A protože se naprosto nejedná o psychologické, ale o výsostně znakové divadlo, není jiné cesty, jak tento okamžik obhájit, než zažít spolu s postavami opravdu vše.
Stejně tak funguje čas v případě Saténového střevíčku, kde délka představení není ani v nejmenším projevem autorovy pýchy, ale základním způsobem sdílení příběhu s diváky.
Odéon jako ansámblové divadlo?
Saténový střevíček se nejenom u nás, ale také ve Francii uvádí velice zřídka, francouzské inscenace bychom spočítali doslova na prstech jedné ruky. Jeho první uvedení (teprve 19 let po jeho dokončení!) během 2. světové války v Comédie-Française v režii Jean-Louise Barraulta bylo zkráceno na pouhých pět hodin (výrazné redukci podrobili inscenátoři poslední den a chybějící části nahrazovala v nutných případech postava Hlasatele). Uvedení celého textu se Saténový střevíček dočkal poprvé až v roce 1980, opět v režii Jean-Louise Barraulta v pařížském Théâtre d’Orsay, a poté už jen dvakrát: v roce 1987 v režii Antoina Viteze na Avignonském festivalu a právě v nastudování Oliviera Py v roce 2003 v Centre dramatique national Orléans-Loiret-Centre, které bylo pohostinsky uváděno také v pařížském Théâtre de la Ville a Théâtre National de Strasbourg a které bylo letos v březnu znovu uvedeno jako představení Théâtre de l’Odéon.
Olivieru Py se podařilo až na jedinou výjimku uvést svou claudelovskou inscenaci ve stejném obsazení jako před šesti lety v Orléansu. Což se zdá na první pohled nemožné, ale vysvětlitelné tím, že Olivier Py si kromě svého inscenačního týmu udržuje také stálý okruh spolupracovníků. A vypadá to, že Théâtre de l’Odéon pod vedením Oliviera Py vedle svého poslání fungovat jako evropská scéna, jako divadelní centrum umožňující hostování evropských divadel[1] a současně místo koprodukcí a mezinárodních divadelních projektů, si udržuje ne-li soubor, tak alespoň okruh hereček a herců, se kterými Py pracuje už od doby svého působení v Orléansu:[2] pracuje tak vlastně na bázi souborového divadla, přestože všechna odeonská představení Oliviera Py byla zatím až na jediné reprízami orleánských inscenací (Saténový střevíček, Faustovo nocturno, Magické komedie[3] a dramatizace pohádek bratří Grimmů). Původní produkcí přímo pro Théâtre de l’Odéon se stal režisérův vlastní přepis Aischylovy Oresteie. Ve všech těchto inscenacích se stále objevují jeho herci, z nichž někteří (např. představitel Dona Rodriga Philippe Girard, představitel Hlasatele, Herečky a dalších postav Michel Fau a představitelka Doni Isabely a Luny Elisabeth Mazev) spolupracují s Olivierem Py od roku 1992.
Fascinace uměním
Právě Michel Fau, se kterým tedy Olivier Py pracuje už sedmnáct let, odvedl jeden z nejzajímavějších výkonů inscenace, a to v roli Herečky. Tato postava, psaná jako ženská role, dostane za úkol od španělského krále přesvědčit Dona Rodriga, aby získal anglický trůn. Epizodní výstup, resp. dvě epizodní scény, se v podání Michela Fau stávají virtuózní ukázkou hereckého umění a bezesporu patří k vrcholům inscenace. Nejde jen o to, jak moc je jeho hra ‘uvěřitelná’, ale také o to, jakými konkrétními prostředky herec postavu vytváří. V tomto případě dokonce postavu opačného pohlaví: Rozhodně se nejedná o karikaturu či mužsky zženštilé chování. Chce se říci, že se tu před zraky všech diváků odehrálo skutečné zpřítomnění ženy: Michel Fau se do ženské postavy přetělesnil prostřednictvím hlasové intonace, držení těla a skrze gesta. Přitom bezpečně a celou dobu víme, že se jedná o herce-muže, ale to, co pociťujeme, je zážitek z ženského těla.
Dostáváme se tak k otázce, co lze v herectví nazývat uměním. V případě opery či muzikálového herectví lze umění herců/zpěváků snadno a s určitostí pojmenovat. V činoherním divadle jako bychom se o umění ve smyslu ‘umět’ vzhledem k tomu, jak nesnadné je to určit, mluvit zdráhali. Na příkladu Saténového střevíčku se o to lze aspoň pokusit. Nešlo totiž o ojedinělý příklad. Vlastně každý herec a každá herečka v představení dokázal/a publikum něčím fascinovat. Například Jeanne Balibar, představitelka Doni Prouhèze, která mistrně ovládá svůj hlas a záměrně střídá hlasové polohy: ve snovém dialogu s Andělem Strážným (opět Michel Fau) se utíká do vysokých poloh a my máme pocit, že na jevišti jedná bezbranná a zmatená holčička, zatímco v okamžiku smíření se smrtí získává její hlas výraznou barvu, je hluboký a pevný. Ale nejen to. I samotné přechody v hlasovém rejstříku (píšu stále o mluvním projevu, nikoli o zpěvu!) jsou fascinující. Jako by Jeanne Balibar vkládala mezi řádky své řeči krátké árie a umožňovala nám zážitek z nich samotných: máme co dělat s dokonale uvolněným užíváním a otevíráním hlasu.
A současně je zřejmé, že tyto dispozice patří k základnímu vybavení těchto herců a hereček, že nepřicházejí na jeviště, aby předváděli své herecké umění, aby exhibovali.
[…]
[1] V letošní sezoně tu hostuje např. Ostermeierův John Gabriel Borkman, Braunschweigův Tartuffe nebo Nekrošusův Faust.
[2] Centre dramatique national Orléans‑Loiret‑Centre.
[3] Illusions comiques, přepis Corneilovy hry L’illusion comique, u nás známé jako Magická komedie.
