disk

Kultura jangčouských rezidenčních zahrad

Článek významné české sinoložky a japanoložky o čínských zahradách jako promyšlené scéně pro širokou škálu estetických vjemů

[…]

Chang-čou je proslulé svými jezery a horami, Su-čou svými městskými ulicemi a obchody a Jang-čou svými zahradami.

 

Čínské zahrady jsou esteticky vytříbená díla, která mají filozofickou náplň vypovídající o vztahu Číňanů ke světu i k životu. Zahradnický umělecký kód je založen na stejných principech jako čínská krajinomalba, kaligrafie a poezie.

Proto bývají zahrady nazývány ‘básněmi beze slov’ a jejich prostor je přirovnáván k svitku papíru, na který se ‘maluje’ vodou, kameny a rostlinami, což jsou společně se zahradními stavbami hlavní složky jejich kompozice. Smyslem každého takového díla je postihnout nekonečno konečnými prostředky.

Tyto zahrady, především zahrady rezidenční, mají v určitém smyslu mnoho společného s divadlem a zvláště pak se scénografickou tvorbou. Jsou ve své podstatě pečlivě promyšlenou scénou pro širokou škálu vjemů, které člověku poskytuje příroda v celé své rozmanitosti, a které jsou zde ve zkratce prostřednictvím promyšlených postupů promítnuty do vymezeného prostoru.

Zeměpisně lze čínské zahrady rozdělit do tří hlavních typů, z nichž každý má svou lokální charakteristiku. Jsou to zahrady severní, zahrady ‘na jih od Dlouhé řeky’ (Ťiang-nan) a zahrady ‘na jih za horským předělem’ (Ling-nan), to jest zahrady v oblasti provincie Kuang-tung a Kuang-si na jihu. Poněkud zvláštní postavení má v tomto schématu město Jang-čou, též proslulé svým zahradním uměním, neboť leží na dělící linii mezi severní a jižní Čínou, kterou je Dlouhá řeka (Jang-c’). V jeho zahradách se proto prolíná severní mužnost (siung) s jižní elegancí (siou), což přispívá k příjemné atmosféře této půvabné lokality. Zdejší zahrady bývají výstižně přirovnávány k básním sungského literáta Ťiang Kchueje (1155–1221), který „mohutnými tahy štětce zaznamenával něžné city“ (Chen Congzhou 1988: 96).

Jangčouské rezidenční zahrady tak představují významný žánr čínské zahradní kultury. V současné době se díla, která téměř zázrakem přežila proměnlivé osudy času, stala obdivovanými historickými skvosty.

V minulosti poskytovaly tyto zahrady kultivovaný prostor pro každodenní život, a to nejen pro chvíle ticha věnované studiu a přemýšlení, ale i pro setkání s přáteli a pro různé společenské aktivity. Jejich charakteristikou je, jak to vyjádřil čínský znalec, „integrace přírodou a lidskou rukou vytvořené krásy, v níž se propojuje koncepce umělecká a realita života s cílem vytvořit na vymezeném prostoru zahrady iluzi nekonečného prostoru“ (Feng Zhongping 1994: 19).

Jangčouské zahrady se vyvíjely v souladu s historickými a ekonomickými okolnostmi probíhajícími v celé této oblasti. V samých počátcích přispěly k jejich vzniku přírodní podmínky, především mírné klima a dostatek vodních zdrojů. To přitahovalo vzdělance, básníky, malíře i úředníky, kteří toužili odejít po letech státní služby do ústraní, ‘do stínu’, jak tomu říkali, aby mohli žít volně, podle vlastních představ. Později se stala podnětem k rozkvětu zahradní tvorby prosperita místních obchodníků se solí, ochotných investovat velkou část jmění do sídel obklopených elegantními zahradami. Přispívalo to ke zvýšení jejich společenské prestiže, jež byla tradičně nízká, a to bez ohledu na bohatství, které se jim podařilo nashromáždit.

 

Historie

Podle svědectví písemných pramenů sahá historie jangčouských zahrad do roku 447, kdy si místní okresní velitel vybudoval u severovýchodní části svého paláce zahradu s jezírkem, pavilonem, hudební terasou a dalšími zahradními prvky. Za vlády dynastie Suej (589–618) císař Jang-ti učinil Jang-čou svým sídelním městem a vystavěl tu palác s krásnými zahradami. Po pádu dynastie zůstalo místo opuštěné a stavby se změnily v ruiny. Když tchangský básník Tchao Rung (působil kolem roku 820) navštívil tato místa, popsal ve svých Dvou básních o paláci suejského císaře Jang-tiho zašlou slávu těchto kdysi krásných budov.

To ovšem neznamenalo konec zahradních tradic v Jang-čou. Kromě zahrad v úřednických čtvrtích existovala tehdy ve městě celá řada dalších zahrad patřících soukromníkům, jak lze soudit z toho, že součástí názvu některých z nich byla rodová jména. Jsou zmíněny v básních Jao Cheho (působil kolem roku 831) a ostatních, kdo líčili své dojmy z tohoto krásného města, jež přilákalo mnoho proslulých návštěvníků.

V sungské době (10. až 13. století), kdy čínský smysl pro krásu dosáhl nebývalé elegance, vznikly v Jang-čou další soukromé zahrady. Často byly pojmenovány podle některého z typů staveb, jako například tching (pavilon), lou (věž), tchang (hala), které byly jejich nezbytnou součástí. Zahrady úředníků se postupně rozšířily i za hranice města. Z nich zvláště proslula zahrada významného sungského vzdělance Ou-jang Sioua (1007–1072) nazvaná Hala na ploché hoře (Pching-šan tchang), která se uchovala do současnosti.

Je známo, že v roce 1257 vybudoval prefekt Ťia S’-tao na východ od své úřední rezidence rozlehlý park, do něhož se vcházelo branou. Byly tam pavilony, umělé kopce, jezero dosti hluboké na to, aby se na něm dalo jezdit na loďce, a další přitažlivá místa. Na jaře byl park otevřený obyčejným lidem, aby i oni měli příležitost těšit se z rozkvetlých stromů a krásných květin. To byla změna oproti minulosti, kdy veřejnost obvykle neměla do takových míst přístup.

Zatímco za vlády mongolské dynastie Jüan (1271–1368) nenastaly v jangčouském zahradním umění podstatnější změny, přinesla dynastie Mingů (1368–1644) významný obrat. Scenerické zahrady uvnitř města se staly běžným jevem a jsou známa jejich jména jako Hala věčného jara, Zahrada odpočinku, Malá východní zahrada a jiné. Tyto nevelké zahrady se skládaly z jednotlivých na sebe navazujících scenerií s kameny představujícími hory, se skalkami, jeskyňkami, potůčky a jezírky, s flórou reprezentující jednotlivá roční období. To vše propojovaly vinoucí se stezky, můstky a kryté ochozy, takže celek vytvářel stejný dojem jako krajina na horizontálním svitkovém obrazu.

Kompozice těchto zahradních děl byla výsledkem dlouhých úvah jejich majitelů – amatérů i zahradníků–profesionálů, s nimiž spolupracovali. Čeng Jüan-sün, autor Osobních zápisků o Zahradě zrcadlení (Jing-jüan c’-ťi), napsal: „Poté, co jsem získal svůj pozemek před sedmi či osmi lety, a poté, co jsem strávil tuto dobu shromažďováním materiálu na její stavbu, začala má zahrada nyní, když je vše připraveno a já mám hotovou koncepci v mysli, v průběhu uplynulých šesti měsíců zhruba nabývat své podoby“ (Zheng Yuanxun 2004: 9–10).

[…]