(úryvek)
Pohled na čínský znak (ideograf)[1] vede jeho uživatele k artikulaci, nikoli však izolované hlásky, ale celého slova, případně morfému, tedy jednotky nesoucí určitý význam. Výslovnost se liší podle příslušnosti uživatele čínského znaku k čínské, japonské (v minulosti korejské i vietnamské) jazykové skupině. Vzdor odlišné výslovnosti, uživatelé daného znaku se většinou shodnou na základní představě o jeho obsahu, na tom, jaký fragment člověkem poznaného světa reprezentuje. Znaky prokazatelně užívané v Číně před více než třemi tisíci lety přijali Japonci v podobě, jež se po jednom a půl tisíciletí vyvinula z více či méně názorného zobrazení jevů (‘soumrak’), objektů (‘nádoba’), úkonů (‘chůze’), vlastností (‘pružnost’), idejí (‘vnějšek’) či projevů (‘hlas’) do podoby zjednodušených fonoideografů obsahujících významovou a fonetickou složku. Pro čínské příjemce jsou znaky v pravém slova smyslu fonoideografy majícími v jejich myslích komplexní odezvu v tom smyslu, že se posluchači prezentují svou zvukovou podobou, přitom reprezentují určitý obsah (něco znamenají) a současně dávají smysl jako složky mluvnicky zapojené v konkrétní promluvě. Na druhé straně japonský příjemce vnímá znak především jako reprezentanta obsahu a v mysli mu za tím, co znak znamená, zaznívá významově blízké slovo japonské.[2]
Znaky vyvinuté z původních ‘obrázků’ nám v dnešní zjednodušené podobě už nepřipomínají, co bylo původně zobrazeno. Jejich významům se musíme učit. Starověké podoby se však dochovaly a proměny jejich tvarů i významů v průběhu tisíciletí mohou být v naší době výzvou pro badatele v kognitivních vědách, kde ke „klíčovým otázkám patří, jak lidská mysl pracuje s jazykem a co jazyk o naší mysli vypovídá“ (Nebeská 2002: 299).
Přizpůsobení vyvinutého čínského písma odlišnému jazyku – japonštině, jak vypadala po roce 500 n. l. – byl složitý proces, během kterého začala být slova již bohatě rozvinutého jazyka zapisována znaky jazyka cizího. Rozhodně tu nešlo o nějaké ‘nařízení’ rázem začít zapisovat japonštinu čínským písmem. Edwin Reischauer k tomu říká: „Skutečnost, že se Japonci důkladně seznámili s fonetickou stránkou, přepisem a používáním čínských znaků až po jejich zavedení, lze označit za závažný historický omyl“ (Reischauer 2000: 27). V čem spočívala obtížnost velkého intelektuálního úsilí, jež sbližování japonského jazyka s čínským písmem provázelo, naznačil japonský filolog: „S jiným jazykem je spojeno jiné chápání věcí, jiný způsob uvažování, jiná hnutí mysli. Významy, které lze sdělovat japonsky, se mohou těžko převádět do čínštiny a naopak“ (Watanabe 1997: 24). Snažíme‑li se dnes hledat v procesu postupné asimilace čínského písma v japonském jazykovém prostředí poučení, „jak lidská mysl pracuje s jazykem“, nezbývá nám než ověřovat a srovnávat jak japonské výklady významů znaků, tak i výklady původních významů japonských slov, jež byla těmto znakům přiřčena. Dělo se tak ve snaze, aby kompromisní výsledek byl co možná nejblíže „japonskému chápání a uvažování“ (srv. Watanabe 1997: 24).
Poté, co čínské znaky v japonštině zdomácněly a postupně se zvyšovala frekvence sinojaponských slov složených ze dvou a více znaků[3], otevřela se badatelům další možnost sledovat „jiné chápání věcí“ podle toho, jakým způsobem se určité znaky uplatňují v sinojaponských slovech buď jako složky pojmotvorné, nebo složky, jež určité pojmy vymezují a charakterizují.
Jako příklady hledání toho, „co jazyk o naší mysli vypovídá“, nám poslouží:
1) sinojaponské slovo zó (‘slon’),
2) japonské slovo kokoro (‘srdce’),
3) japonské slovo iro i v sinojaponském čtení šiki a šoku v sepětí s příslušným znakem (viz obrázek na str. 121).
[…][1] Japonsky: kandži – označení pro čínské znaky, které se staly součástí japonského písma.
[2] Japonci dospěli do stadia akutní potřeby písma v období, kdy se od poloviny 6. století šíří buddhismus a s ním čínské verze súter a kdy na japonských ostrovech začíná vznikat centralizovaný stát, k jehož fungování ve stínu vyspělé, byrokraticky řízené čínské říše nemohla stačit vratká ústní dohoda. Bylo též třeba posílit prestiž vládnoucí vrstvy sepsáním mýtů, legend a nedávných historických událostí existujících ještě v živé paměti. Téměř současně vznikly na začátku 8. století dvě kroniky stejného obsahu, napsané však jinými jazyky. Kodžiki v roce 712 a Nihongi, psaná čínsky, v roce 720. Jazyk kroniky Kodžiki (712) je svědectvím možná až desítek let předcházejícího úsilí využít čínských znaků pro zápis japonštiny. Óno Susumu (1919–2008) říká, že Japonci postupně čínské znaky „strávili“ (vstřebali), a právě hybridní zápis mýtů, legend i historických události v Kodžiki dokazuje, že japonští mluvčí od počátku přistupovali k čínským znakům velmi pragmaticky a že se rychle naučili využívat je foneticky, sémanticky i graficky. Vybrané soubory znaků reprezentují v kronice Kodžiki japonské slabiky a slouží k přepisu veršových pasáží. Předmluva i některé pasáže textu jsou psané čínsky, většina prozaických záznamů je ale psána jazykem kanbun – literární čínštinou, kterou si čtenáři při hlasitém čtení (a zřejmě i při čtení „v duchu“) zvykli rovnou převádět do japonštiny. Od vzniku slabičné abecedy odvozené od čínských znaků v průběhu 9. století postupně krystalizoval zápis japonštiny kombinující čínské znaky a slabičné grafémy. Tento způsob se vžil, přetrval a je charakteristický i pro současné japonské písmo. Literární čínština kanbun byla v Japonsku živá jako jazyk učených statí a státoprávních textů až do začátku 20. století. Čínské básně kanši skládají klasicky vzdělaní Japonci dodnes.
[3] V sinojaponských slovech zvaných kango se zachovala sinojaponská výslovnost více či méně připomínající výslovnost čínskou. Obdobně existuje výslovnost sinokorejská nebo sinovietnamská.
