Mišima se ve svých myšlenkách o zachytitelnosti poznání prostřednictvím jazyka vrací k jednomu ze svých prvních estetických prožitků, který v něm zanechal hluboký dojem v raném dětství. Jako malé dítě pozoroval procesí mladíků nesoucích přenosnou svatyni mikoši a upoutala jej skutečnost, že se tito nosiči, poskakující se svatyní na ramenou, dívají jakoby ve vytržení na modrou oblohu. Mišima v té době nechápal, proč si tak upřeně nádhernou modrou podzimní oblohu prohlížejí, a tak jeho mysl po mnoho následujících týdnů trápila otázka, co oči mladých mužů na obloze viděly. O mnoho let později, když se sám obdobné akce zúčastnil, pochopil, že nosiči svatyně jen pohlížejí na nebe. Nemají žádnou vidinu, pouze prožívají reflexi modré podzimní oblohy. Na pozadí této zkušenosti Mišima pochopil, že muži nesoucí svatyni sdílejí společný estetický zážitek nádherné modré oblohy. Tato společná zkušenost je přitom něčím odlišným od individuálního prožitku jednotlivce, je to jednotná vize, na níž participují všichni členové tohoto zvláštního malého společenství. V okamžiku, kdy se však Mišima pokusil svůj zážitek zpřítomnit a zobrazit jej pomocí slov, narazil na nepřekonatelnou hradbu. Svůj dojem z této zkušenosti formuloval v řečnické otázce: „Může být vůbec verbálně vystižena modrá obloha, kterou všichni vidíme, záhadná modrá obloha, kterou vidí stejným způsobem všichni nosiči svatyně mikoši?“ […]
Obraznost v díle Jukia Mišimy
O metafoře vůbec a Mišimově zvlášť
[…] V literatuře se metafora nevyskytuje jen v jednotlivých slovech či větách, metaforické jsou i románové postavy a metaforické vyznění má často celé literární dílo; metaforické mohou být samozřejmě i postoje nebo činy autora, jejichž smysl se mnohdy velmi intenzivně vyjeví právě na pozadí interpretace literárního díla. Otázka funkce metafor je přitom velice úzce spjata s lidskou snahou o sebevyjádření. Je zřejmé, že zkušenosti, především ty nejniternější, jež souvisejí s lidským vnímáním a prožíváním, jsou explicitně nesdělitelné. Jukio Mišima ve své knize Slunce a ocel (Taijó to tecu) rozvíjí úvahy o významu slov v lidském životě a klade si otázku, jak je vůbec možné prostřednictvím jazyka něco sdělit. Ve svých úvahách vyjadřuje poněkud pesimistický pohled na schopnost slov zachycovat realitu.
