Místo
„Co zde chcete?“ ptá se Anna na samém začátku Periferie neznámého muže, který právě bez zaklepání vstoupil do jejího bytu a tím i do života a až do jeho konce v nich obou zůstane: hra končí krátce poté, co skončí Annin život, a smrt vzejde ‘z rukou’ (doslova) tohoto muže, který jí záhy přestane být neznámý (i když je otázka, kdo tyto ruce ve skutečnosti stiskl). Konec hry nastane ve stejném pokojíku, rovněž večer a rovněž za přítomnosti jen jich dvou: Franciho a Anny. Mezi počátkem a koncem uběhne jen pár dnů, těch nejkrásnějších i nejstrašnějších, jaké zažili; pohrávali si v nich se štěstím a štěstí si pohrávalo s nimi. A v tomto zápase, přece tak nerovném, se hrálo o slovo. Zvítězil Franci a vyhrál spravedlnost. Přesně jak po tom toužil.
Premiéra Periferie se konala 26. 2. 1925 v Městském divadle na Královských Vinohradech v režii Jaroslava Kvapila a scénografii Josefa Čapka. Úspěch, podpořený ‘kontroverzností’ jejího závěru, se záhy přenesl i do zahraničí a potvrdil tak autorovu pozici naznačenou již předcházející veselohrou Velbloud uchem jehly.[1] Po Únoru se leccos změnilo. Umělecky i společensky významná a populární osobnost demokrata, legionáře, humanisty Langera se stala nepohodlnou a byla elegantně ‘opomíjena’, ačkoli ji těsně před tím Gottwaldova vláda stačila ocenit titulem národního umělce. Sám Gottwald k tomu v dopise doplnil: „Zvláště vzpomínám Vašich dramatických prací, v nichž jste projevil tolik porozumění pro prostý lid našich předměstí“ (Langer 2006a: 170). Tu a tam se sice ‘Langer’ objevoval i později, zejména jako autor děl pro děti a mládež, přesto však může být zatím poslední inscenace Periferie, zřejmě nejvýznamnější položky jeho dramatického díla, vnímána jako svého druhu dramaturgický objev; ať už dramatického kusu, nebo vůbec autora. Ve Švandově divadle na Smíchově jej učinili režisér Daniel Hrbek s dramaturgyní Martinou Kinskou, premiéra se uskutečnila 2. 12. 2006. Čím dodnes Periferie oslovuje?
Franci, mladý a pohledný tanečník, přichází z vězení, kde si odseděl rok za vyloupení bytu. Jeho kamarádi Tony a Barborka se ke spoluvině sami nepřiznali, a Franci je neudal. Nyní vstupuje do bytu, ve kterém s nimi bydlel ještě před rokem, ale o kterém samozřejmě tušil, že už nebude jejich. Nemá ovšem kam jít, proto zamířil prostě tam, kde mu to bývalo kdysi nejbližší: do vlastního ‘teritoria’.
Prostitutka Anna, která byt nyní obývá, není z jeho příchodu nadšená, postupně se však v ní probouzí zvědavost, pak soucit, poté ženský zájem a nakonec cosi velice blízkého lásce. A možná je to opravdu láska – v rámci Anniných možností. Pod nenuceným, trochu ostražitým dialogem dvou mladých lidí, kteří se vidí náhodně, poprvé v životě, a kteří mají zprvu jediný předmět a důvod hovoru – byt, začíná postupně vřít vášeň i vzrůstat přesvědčení, že tady chtějí zůstat spolu. Je oba přitom toto místo učinilo nešťastnými: Franci se přece ocitl ve vězení kvůli svým spolubydlícím a Anna přímo říká: „Dřív to přece pořád ještě mohlo být jiné. Tady už ne. Člověk měl všelijakých nadějí! Ale tady jsem poznala, že se už není čeho chytit.“ Anna vnímá toto místo jako kout, konec, okraj města, společnosti i života, kam je definitivně zatlačena. Také pro Franciho znamenalo konec, na který však hodlá nyní a právě zde navázat novým, lepším začátkem. Jejich vnímání tohoto místa a současně vlastního místa ve světě se tedy zásadně liší; ale po chvíli strávené s Francim začíná také Anna věřit, že by se možná i zde, dokonce právě zde, mohlo být čeho, koho chytit… Role se začínají obracet: je to sice nyní Annin byt, Annino místo, ale je to Franci, kdo říká: „Já ti ručím, že se za týden ode mne ani nehneš.“ S Francim vstoupil k Anně nový život.
Boj o místo, kterým divadelní hra, vztah Anny a Franciho i jejich vysoká hra o štěstí začaly, končí protentokrát jejich společným vítězstvím: místo, na němž se setkali, si uhájili – oni dva proti celému světu. Existenci tohoto protivníka připomíná Franciho refrénovitě opakovaná, stále vášnivěji vyslovovaná věta: „Zavři ty dveře!“ Za nimi nejenže začíná vnější svět, ale sedí zde – příznačně zády k bytu i k publiku – i jeho reprezentant: švec, který si ničeho nevšímá, pouze pracuje. Bez ustání klepe kladívkem jako poněkud nepřesná vteřinová ručička.
Ševcova přítomnost na hranici Annina bytu způsobuje, že tento prostor není jejím intimním územím; naopak z něj činí prostor veřejný, doslova ‘veřejný dům’, když ‘zasahuje’ do rozhovoru Anny a Franciho zvukově i obrazově. Tvůrci smíchovské inscenace eliminovali ševcovský element na pouhý zvuk: úloha odpočítávání času tak zůstala zachována, snad i zvýrazněna, avšak následné ‘zaklopení’, zintimnění prostoru se tím rozmlžilo. Má však svůj význam. Dochází k němu v závěru scény, kdy Anna v ovzduší rostoucí vášně „stojí (…) chvíli u dveří, jako by u nich hledala ochranu, a nyní je přibouchne“. Prudce tak odsekne všechno ostatní – vnější svět i periferijní polosvět – a ohradí prostor, který už není ‘veřejným domem’, ale intimním místem, kam od tohoto okamžiku patří jen ona a Franci. – Porušení tohoto pravidla způsobí první smrt, která zde nastane, a pak i tu druhou.
[…][1] Cestu do světa však musel autor své hře pootevřít změnou jejího závěru; byla to daň, o jejíž nezbytnosti naprosto nebyl přesvědčen, přesto na ni přistoupil – „hlavně z vděku k laskavému slavnému režisérovi“, který „věnoval Periferii vzácnou přízeň“ (Langer 2001 b: 330). Tento fakt je dostatečně známý, proto se zde žádné z variant druhého závěru nebudeme věnovat. Ostatně čas prověřil právoplatnost původního zakončení dostatečně. Jen připomeňme, že to byl Max Reinhardt, kdo po své první – a současně vůbec první zahraniční – inscenaci Periferie v Berlíně (premiéra 1. 10. 1926) požádal autora o jiný závěr. A efekt se skutečně dostavil, ačkoli „autor v nějakém koutku duše si ovšem trochu zaplakal“ (ibid). Po fenomenálním vídeňském úspěchu druhé Reinhardtovy režie o rok později (1. 6. 1927) pak hra proslavila českou dramatiku vedle děl Čapkových ve světě: jaký paradox.
