Quo vadis, homo aneb Jak John Cage bořil modly tak dlouho, až se sám modlou stal

[…] Cageova nesnášenlivost k hierarchii a odpor ke všemu, co by mohlo mít postavení základní autority stojící vně člověka, zakládá podhoubí, z kterého vyrůstají i Cageovy umělecké postoje. Z těchto postojů jako by se vytratilo cosi posvátného – úcta k hudebnímu nástroji, k tradici jako k měřítku uměleckých hodnot, úcta k řemeslnému zvládnutí skladatelské profese. A tak z hudebních instrumentů dělá `vercajk‘, který je možné pro jistý druh seberealizace třeba i fyzicky zničit (rozšlapat, rozmlátit – avšak vždy s velmi vážnou tváří, jako pohanský rituál), razí doktrínu, že vše, co slyšíme, je hudba, tedy boří hranice mezi určitou ušlechtilostí umělecké stylizace a doslova čímkoliv, co je vnímatelné sluchem. Není sám. Jde o celkový trend. Umění se `emancipovalo‘, začalo pěstovat samo sebe. Přestalo hledat pravdivé, krásné, stalo se postupně nástrojem destrukce: formální, mentální a především duchovní. Zaznamenáváme dokonce určitou formu nenávisti k umění, transformující se do roviny stylizovaného kanibalismu – viz např. válení se ve vnitřnostech vyvržených zvířat, ve vlastních výkalech, to vše jako umělecký artefakt (nikoliv však u Cage!). A tak se postupně zrodil člověk ubohý, věčně nespokojený, stále něco požadující, protestující, domáhající se dalších a dalších práv, požitků a legalizace svých vlastních zvrhlostí pod záminkou svobodného vyžití… Čím je dnes pravda? Jen tím, co se kolektivně za pravdu uzná, co je za pravdu zvoleno většinou hlasů, přičemž se problém duševní způsobilosti voličů nepřipouští. Kam tedy vlastně směřujeme? V jakém domě to žijeme? Stavebním materiálem nejsou tradiční hodnoty: víra, čistota, mravnost, čest, povinnost, oběť, rodina apod., ale novodobé humanistické náhražky plné nedořešených problémů. „Jsou zde dobré důvody k tomu, abychom se domnívali, že moderní věk skončil. Dnes jsme ve fázi, kdy jeden věk je střídán druhým a kdy svět naší zkušenosti se zdá být chaotický, zmatený… Žijeme v postmoderním světě, kde je možné všechno a takřka nic není jisté“ (Havel 1994). Co tedy můžeme očekávat? Co tedy střídá moderní věk? Anarchie, zmatek, právní nejistota, rozklad morálky, destrukce, množící se novopohanské kulty, sílící prostředky hromadné kontroly a z toho plynoucí postupná ztráta soukromí. Chystá se celosvětová vláda? Čeká nás nová totalita, tentokráte globální? Člověk už nemá být měřítkem všech věcí? Máme se třást před blížící se elitou nadlidí? Prostě rýsuje se před námi „projekt zdánlivě a povinně šťastné lidské budoucnosti“ a zároveň se nás zmocňuje úzkost, představíme-li si sami sebe jako občany této metaspolečnosti. Zažili jsme již dost utopií a totalitních říší. […]