Scénologie Ostravaru: od sebescénování k mimezi

[…] Z hlediska této problematiky zasluhují pozornost především ty inscenace Národního divadla moravskoslezkého, které souvisejí se zřetelnou tendencí k divadelnímu využití oněch fenoménů apriorní scénovanosti, které se zdají spoluurčovat současný (jakoby předem daný, tzn. obecně mediální) obraz světa. Tyto módní fenomény je totiž možné učinit základem inscenace už jako takové, tj. pro herce a herečky nejenom snadno zvládnutelné, ale vlastně i dvojnásobně lákavé. Nemohou se tito čeští herci a české herečky v rámci takového jevištního vyjadřování také tak trochu cítit těmi hvězdami globalizované světové scény popstarů a modelek všeho druhu, které činí příslušné hry přímo svými postavami, nebo k nim aspoň odkazují, když pracují s typy fungujícími v obecném povědomí v podobě, jakou jim dal třeba americký film se svými hvězdami? Vždycky tu přece jde o postavy tak či onak spojené s prostředím skutečných celebrit, k jejichž ‘slávě a penězům’ mají naši herci a naše herečky (ale ovšem i autoři) bohužel tak daleko jako secondhand ke značkovým výrobkům: Ale – může si říct v té souvislosti náš člověk – copak by se jim nemohli za příznivých okolností docela dobře vyrovnat (nedokázal to ostatně aspoň tak trošku Jan Tříska či Karel Roden)? A nemohou se nad ně cítit dokonce aspoň na chvíli tak trochu povznesení/é, když účinkují v inscenaci, ve které jde ve vztahu k příslušným modelům (ať jakoby, nebo skutečně) do nějaké míry o parodii? A nečiní se připodobněním k těmto modelům divadlo také lákavým zejména pro adolescenty, jejichž sny se většinou opravdu do značné míry formují podle představ, které jim vnucuje mediální svět (a právě v tomto smyslu zřejmě leckdy odpovídají i snům některých divadelních ‘tvůrců’)?
To samozřejmě nemluvím jen o inscenaci hry Holky Elky či o Nepohodlném Indiánovi Národního divadla moravskoslezského. V případě upravených Holek Radmily Adamovéjde o inscenaci hranou ve studiovém prostoru zkušebny Divadla Antonína Dvořáka. „Soap western – pro nového člověka“ Nepohodlný Indián Plachého a Šimáčka s „jakoby scorseseovsky‑tarantinovskými dialogy“ – tak zní možná i trochu ironická a současně jistě zcela vážně míněná, a tedy i poněkud namyšlená charakteristika brněnského režiséra a spoluautora Zdenka Plachého, uveřejněná v programu – se hraje na velké scéně Divadla Jiřího Myrona (ačkoli by se rozhodně lépe vyjímal v nějakém sklepním prostoru nebo gymnaziální tělocvičně půjčené místnímu studentskému divadelnímu sdružení). Stejnou tendenci představují totiž také inscenace současného Divadla Petra Bezruče – ostatně programově zaměřené na adolescenty –, a to ať jde o dramatizaci Zběsilosti v srdci, známé zejména z Lynchovy filmové verze, nebo o inscenaci hry Petra Kolečka Britney goes to heaven. Pod místní verzí Zběsilosti je v Ostravě podepsaná Daniela Jirmanová a režisér Jan Mikulášek a hraje se uprostřed diváků v hlavním sále DPB, zatímco Britney v tzv. Márnici. Tendenci k přebírání motivů známých z nových médií jako by ale vykazovala také divadelní adaptace Deniku Ostravaka, hraná na jevišti ostravského Divadla loutek, pod kterou jsou podepsaní Marek Pivovar a režisér Radovan Lipus. Zdrojem této inscenace nebyl ovšem tentokrát nějaký příznačně scénický prototyp, ale vyprávění, přesněji webový blog; spontánní původ a ohlas tohoto vyprávění nemá však nic společného se zavedenými způsoby mediálního marketingu, jejichž originalita se víceméně rovná jejich ‘globalizovanosti’. Inscenační tvar je také jak tímto svým původem z textu psaného místním nářečím, tak provedením (na rozdíl od výtvorů, v nichž se různým způsobem mísí převážně brněnské či pražské impulzy) jaksi nefalšovaně ostravský. Právě tím se také tak sympaticky liší od neuměle zfalšovaného podání Ostravaka v České televizi, pod kterým je kupodivu také podepsaný jako scenárista M. Pivovar a jehož falešnost vydržela, ba málem se ještě stupňovala, i když se čtení z Ostravakova webblogu ujali ostravští herci. O Deniku Ostravaka bude ale ještě podrobnější řeč v závěru.
[…]