Plavu si v Lake Powell, jezeře na hranici Arizony a Utahu, když tu zahlédnu ceduli na stěně kaňonu. Zrychlím prsa, to abych zvěděl, co mi v zemi neomezených možností zakazují, případně kdo slavný se zde utopil. A vskutku, čeká na mě pamětní deska s tímto upozorněním: „Zde v roce 1968 havarovala kosmická loď na planetě opic“. Rozhlížím se kolem sebe, po červeně zbarvených skalách, a poznávám měsíční krajinu ze slavného snímku. Aniž bych to tušil, ocitl jsem se v kulisách!
Nebylo to ostatně ve Spojených státech poprvé. Kulisou v mých vzpomínkách nepochybně zůstane Las Vegas. Jak jinak pojmenovat město, kde se budovy (tak jako jevištní výprava) pravidelně bourají. Jen zlomek se udrží déle než deset sezon. Vždyť k největším pamětihodnostem patří hotel Excalibur z roku 1990. To v USA není ani plnoletost! Zachází se dokonce tak daleko, že soutěžní projekty obsahují návrh na efektivní likvidaci (řekněme, snadnou přestavbu). Stavba ještě nezačala, ale architekt‑masochista své dílo na papíře dávno odstřelil. K dojmu kulisovitosti notně přispívá také fakt, že Las Vegas je městem jedné ulice. Opustíte‑li Las Vegas Boulevard, ocitnete se na okraji Mohavské pouště. Na Las Vegas lze tedy pohlížet jako na město věčně průchozí, i proto zde nemá smysl stavět jiné budovy než hotely. Strip, jak se hotelový úsek nazývá, tak trochu připomíná městečko na Divokém západě, základní topos americké mytologie (je jistě jen úsměvnou náhodou, že se zde hracím automatům přezdívá ‘jednorucí bandité’). Největšímu nevadskému městu-ulici však chybí vlastní tvář, stojí zde zmenšené verze Paříže a Monte Carla – evropské rekvizity poházené vprostřed pouště.
Lehce pobavený úsměv mi zmizel z tváře ve chvíli, kdy jsem stanul před dokonalou kopií benátského kanálu. Tehdy, v hotelu Venetian, jsem poprvé spatřil mimezi, jak o ní hovořil Platon. Prostá nápodoba (nelišila se ani měřítkem jako lasvegaská Eiffelka), jež nenesla žádné téma. To neznamená, že se pro mě nemohla stát realizovanou metaforou celého města: ‘můžeme mít, nač si vzpomeneme’. Rozlišuji však schopnost ‘téma’ vyvolat a úmysl ‘téma’ doslova materializovat. Jako bych navštívil muzeum na planetě opic a pozoroval jedinou dochovanou část Benátek z 21. století. (Světelný kužel vycházející z pyramidy hotelu Luxor patří k nepočetným lidským výtvorům viditelným z vesmíru.) Takové scénické umění či spíše umění scénovat přímo děsí.
Zchlaďme se tedy znovu v Lake Powell. V osmašedesátém tu opravdu režisér Franklin J. Schaffner natočil jednu z úvodních scén. Vesmírný modul však ve filmu, a samozřejmě v předloze Pierra Boulle, kde se ovšem „měkce snese doprostřed planiny a dosedne do zelené trávy“,[1] přistává až po roce 3000. Formulace, jíž jsem byl v plavkách vystaven, rozdílnost těchto faktů pomíjí, jedná se o absolutní prolnutí fikce a reality. Tak jako herec Charlton Heston (zemřel před několika měsíci, na počátku dubna 2008) je ve filmu astronautem Georgem Taylorem, tak také Glen Canyon je krajinou planety opic. Přečtením tabulky se zcela proměnilo mé zakoušení krajiny. Přičemž nelze říct, že by mé vnímání tyto dvě polohy střídalo, bylo dvojjediné.
Když na to vzpomínám dnes, vidím vše z nadhledu, vznáším se vysoko nad pískovcovým kaňonem. Vidím slavný filmový záběr! A to děsí. Krajinou jsem dlouze procházel (po boku své rodiny!), jezero zakusil doslova na vlastní tělo – přesto mé vzpomínky nahradil švenk kamery pořízený sedmnáct let před mým narozením. Bylo toho dne opravdu stejné počasí jako ve filmu? Dvanáct hodin letu a tři dny cesty autem, abych navštívil Glen Canyon – v mé mysli však stále dominuje obraz, který jsem si uměl vybavit kdykoliv před výpravou. A děsím se dále: patří mé vzpomínky na první Vánoce v novém domě skutečně autentickému prožitku, nebo je během let postupně nahradil film v domácí videotéce, který si čas od času pustím? Kolik chvil si vybavím ‘navíc’ a z jiného pohledu? Co když se do výpovědí očitých (!) svědků 11. září pletou záběry ruční kamery, jež obletěly celý svět? Jak se asi Antonínu Panenkovi zdává o slavné penaltě na ME 1976? Pokud vlastní zážitek může nahradit realita zprostředkovaná, neplatí to také obráceně? Zdá se, že získání zkušenosti již není vázáno na kontakt s realitou. A není potom jedno, zda žiji ve večerních zprávách či v hollywoodském filmu? Řečeno s prof. Vostrým, nejsou Události jen další položkou v řadě seriálů? Prozatím k tomu umím říct jen tolik: toho dne jsem se koupal na planetě opic. (A důsledně tak naplnil pointu filmu, nikoliv ovšem knihy: planeta Soror je ve skutečnosti planetou Zemí!)
[…][1] Na tomto příkladu (Boulle 1983: 138) mohu skvěle dokládat, v čem spočívá „hollywoodská dramaturgie“: měkké přistání a všudypřítomnou zeleň nahradí roztříštěním lodi o vodní hladinu a nehostinnými skalisky. Zatímco na počátku knihy se planeta Soror jeví zdánlivě přátelsky, ve filmu staví posádce překážky od první chvíle. Co však je skutečně dramatičtější?
