disk

Sen

Přispěvatelé: výtvarný doprovod Jiří Voves
Hra s nápadem Václava Klimenta Klicpery.

(úryvek)

První, komu bych tu hru rád věnoval, je ovšem Václav Kliment Klicpera, jehož Der Traum mě uřkl už začátkem osmdesátých let. Ale jsem ji dlužen i Václavu Königsmarkovi, který mé uhranutí chápal, ba sdílel a po předčasně inscenované první verzi (1991) se ujal dramaturgie druhého pokusu. Zemřel dřív, než jsem si s jeho inspirací dokázal poradit.

Ke třetímu pokusu už bych se asi neodhodlal, kdybych na sklonku léta 2005 ve francouzském Le Percy, v bývalé stodole, kde se dnes hrává divadlo, nebyl při tom, jak Markéta Potužáková zkouší Urzidilovu povídku Poslední zvonění, podivuhodně proměňujíc vyprávění v drama. Nevědomky mi tak nabídla způsob, jak by se můj neodbytný klicperovský sen, mezitím vyrostlý v noční můru, dal snad přece jenom učinit skutečností.

Těm třem tedy vděčím za následující stránky.

Lipnice nad Sázavou, právě 180 let od ledna 1827, kdy Der Traum poprvé sehráli královéhradečtí ochotníci.

Osoby:

Růžena Kratochvílová, na první pohled romantická duše

Hynek Lenz, dramatický básník

Listonoš, živá uniforma

Místo: básníkův rodný domek v ospalém malém městě

Čas: minulý

Dekorace žádná. I nábytku by mělo být co nejméně, neobejdeme se bez stolu a dvou židlí. Na scéně jsou Růžena a Hynek, každý zvlášť: nemohou se vidět, natož dotknout. Vnímají ovšem jeden druhého, proto posílají slova do tmy a gesta do prázdna. Vzniká tím jakýsi tápavý dialog vedený jakoby přes zeď, ale tím pozorněji a zřetelněji: vzdálenost nutí oba k větší expresi, která v zájmu srozumitelnosti replik bezděky zdůrazňuje i jejich rytmus a melodii, tak trochu jako v hovoru s nedoslýchavým. Občas to zajiskří, ale i tyto střety by měly zůstat nepřímé, jako by ve dvou hrncích současně vzkypělo mléko. Někdy se replika propadne k vnitřnímu monologu, ani tehdy však druhá postava nesmí být vyloučena ze hry.

1

Hynek Milá maminko, již na dva dopisy jsem od Tebe neobdržel odpověď. Doufám stále, že Ti jen nebyly doručeny, i když neobsahovaly žádné stížnosti; v tom druhém jsem dokonce chválil zdejší stravu a prosil jsem Tě, abys mi neposílala nic na přilepšenou. Musíš teď hlavně odpočívat, pan doktor Prokop Ti radí dobře. Beztak Tě to srdíčko zlobí kvůli mně. Kolik vlezlých pohledů a řečí Tě v tom našem malém městě den co den pronásleduje! Ať přijdeš k pekaři nebo do mlékárny, všude se na Tebe dívají jako na vrahovu matku.

Růžena (odhodí dopis, který četla, jako by jí vzplál v ruce, a vykřikne) Vrah! Pomoc! Vrah! (Rychle dýchá, vyplašeně se rozhlíží, nakonec však nad strachem zvítězí zvědavost a Růžena znovu sáhne po dopise)

Hynek Nedivil bych se, kdybys mi neodepisovala proto, že ses rozhodla na mě zapomenout. Máš na to patnáct let, za takovou dobu by se to mohlo podařit. Odpusť, mluvím z cesty. To já sám bych si ze všeho nejvíc přál, abych na tu hrůzu zapomněl. Kdyby se tak ukázalo, že to byl jenom sen! Probudil bych se doma v posteli, jako když jsem byl malý, Ty bys mi utřela zpocené čelo a řekla bys: Hynečku, to se Ti něco ošklivého zdálo. Ale co máš říkat člověku, který tak zklamal všechny Tvoje naděje? Nebudu Ti připomínat, že mi vedla ruku láska. Láska nezabíjí, synáčku, láska dává život – slyším Tvou odpověď. Nebudu svádět vinu na vznětlivé srdce básníka, které se tak snadno dá unést obrazností. Básník má život opěvovat, synáčku, ne ničit. Je to tak, maminko, a přece prosím, abys mi nepřestala psát. Mám teď na světě jen Tebe. Líbá Tě Hynek.

Růžena (smyslně vzdychne) Hhhynek! Vrahhh! Vrahhhynek! Hhhlubiny Léthhhé (skládá si lodičku z dopisu), kam mě unášíte?

2

Růžena Neznámý pane Hynku! Nemějte mi prosím za zlé, že odpovídám na dopis, který jste nepsal pro mne. Za méně výjimečných okolností nebyla bych jej ani otevřela. Když jsem se však přistěhovala do tohoto domku, kde jste zřejmě prožil svá dětská léta, ležela za dveřmi obálka se jménem Vaší paní matky. Věděla jsem, co je mou povinností: odeslat psaní zpět s poznámkou Adresát zemřel. Tak bezcitného gesta jsem však, odpusťte, nebyla schopna. A vědouc zároveň, že na obsah dopisu nemám nejmenší právo, spálila jsem jej ještě toho večera. Jenomže neuplynul ani týden a na dlaždicích chodby ležel další dopis. I ten jsem ještě dokázala spálit, ale přitom jsem tušila, že setkání s jeho pisatelem se tak snadno nevyhnu. Jak se týden krátil, přistihla jsem se, že třetí dopis netrpělivě očekávám. Když přišel, otevřela jsem jej bez výčitek. A teď si vyčítám, že jsem Vám neodpověděla hned na ten první. O smrti své matky jste se zatím bezpochyby dozvěděl administrativní cestou. Ale žádný úřad Vám jistě nesdělil, že na stejné adrese stále žije bytost, která čeká na Vaše dopisy. Znám samotu a dovedu si představit, jak Vám je. Promiňte, jsem domýšlivá: co mohu vědět z jediného listu! Jste opravdu vrahem? Podle mého názoru musí být vražda neobyčejně silný zážitek. Zejména byla‑li to vražda z lásky, jak jste naznačil. Mohu Vás ujistit, že mám pro takový motiv mnohem větší pochopení než Vaše zesnulá matka. Naše generace už poznala, že ani sebezhoubnější vášeň není pro člověka tak ničivá jako lhostejnost. Z toho mála, co jste mi o sobě prozradil, tuším, že to cítíte podobně. Dopadli Vás, nebo jste se doznal? Jste přikován ke zdi? Už vám stříhali vousy? Jste v kobce sám? Vedete si kalendář? Pokusil jste se o útěk? Pomyslel jste na sebevraždu? Pište mi bez obav, že Vás odsoudím, nebo že omdlím při první zmínce o krvi. Váš příběh mne zajímá, ba více: dojímá. Uhodla jsem dobře, že jste básník? Pak není divu, že nás osud svedl dohromady: já pracuji jako knihovnice. Nezdá se Vám, že se dokonale doplňujeme? Napište! Hořím zvědavostí. Vaše Růžena Kratochvílová.

[…]