(úryvek)
Rozdíl není ve velikosti, ale v intenzitě.
Vždycky mám rád divadlo, které je žité.
Ta velká jsou jako zaoceánské lodi,
ne každý náklad posádce se hodí.
Menší divadla jsou čluny a plachetnice,
zkoumat nové průlivy lze na nich občas více.
Ale když se to poštěstí, lze v obou zažít plavby, až se tají dech.
Není to na budovách, ale vždycky na lidech.
Paušálnímu srovnání se však budu bránit,
nejde o města, o budovy – vždycky jde o setkání.
(Radovan Lipus, Kajetán 2007)
O Slováckém divadle v Uherském Hradišti se ví. Píše se o něm, mluví se o něm – jak mezi divadelními odborníky, tak laickými diváky. Ty první v poslední době zaujala především premiéra hry Křídlo Lenky Lagronové, ale i muzikál Adéla ještě nevečeřela, ty druhé všechno, jak o tom svědčí internetové fórum Slováckého divadla. Je přitom nutné dodat, že zde diváci svému divadlu zdaleka ne pouze děkují za zážitek či zasílají zdravice oblíbeným hercům, řeší problematiku kouření na jevišti, nevýhod míst v první řadě či kostýmy uvaděček, ale také obsáhle, zaujatě a poučeně diskutují (např. také o obsáhlosti, zaujatosti a míře poučenosti svých diskusí na tomto fóru, které se tolik vymyká fórům jiných divadel, pokud je vůbec mají). Ukazují při tom svou detailní a dlouhodobou obeznámenost nejen s jednotlivými inscenacemi či herci, ale se Slováckým divadlem jako celkem. Vědí zkrátka, co se v něm i s ním děje. Je vidět, že jim na divadle záleží.
A do třetice nutno dodat, že se o Slováckém divadle ví a mluví rovněž v kruzích praktických divadelníků a že se pro ně i píše. Ne náhodou se sem pravidelně a rádi vracejí režiséři zvučných jmen, kteří si zde již našli ‘své’ herce, či režiséři, jejichž jméno se začalo ‘rozezvučovat’ mj. právě jejich prací ve Slováckém divadle, kterou upoutali a vstoupili do širšího povědomí. Ne náhodou odtud vzdor četným nabídkám neodcházejí herci, ať už patří nebo nepatří mezi držitele Thálie či jiných cen. A ne náhodou napsala právě pro toto divadlo hru významná česká dramatička Lenka Lagronová.
Slovácké divadlo je fenomén, tedy (podle Slovníku cizích slov) „vynikající, neobyčejný jev, úkaz: vzácný f., f. doby“, ale i „(v urbanistice) přírodní útvar výrazně spolupůsobící na strukturu města“. To všechno odpovídá situaci v Uherském Hradišti, jak si postupně ověříme. Slovácké divadlo bychom opravdu mohli označit za synonymum úspěchu – kdyby to neznělo tak banálně a hlavně pejorativně. Dnešní situace v umění je přece taková, že u něčeho, co je úspěšné, příjemně překvapí, když je to navíc i kvalitní. Ovšem moc se s tím nepočítá. A když je ta úspěšnost navíc jaksi obecně uznávaný a přijímaný fakt, je to téměř šokující a snad i trochu podezřelé. Slovácké divadlo je však úspěšné takovým zvláštním, nepodezřelým způsobem, při kterém zůstává i milé… Co je však za tím? Odkud tato úspěšnost pramení? Snaha zjistit to vedla ke vzniku tohoto článku, kterému počátkem června předcházela cesta do Uherského Hradiště, abych po příčinách ‘Slováckého úkazu’ pátrala přímo ‘tady a teď’.
Pomiňme historické důvody, jakkoli jsou ‘nepominutelné’, a pokusme se pohlédnout na poslední sezonu Slováckého divadla očima diváka právě této sezony. Lze totiž předpokládat, že mnohé z pozitivních historických kroků pod tímto synchronickým pohledem samy vysvitnou. Jaká tedy byla sezona 2008/2009 v divadle, kde je stále plno a jehož diváci se v rozsáhlém průzkumu shodli, že největším problémem je nedostatečné množství lístků (za jejichž větší dostupnost by si byli ochotni dokonce připlatit, přičemž jistý divák se rozhodl čelit tomuto problému zakoupením trojího typu abonmá)? V divadle, které má 7138 předplatitelů, tedy více než pražské Národní divadlo, a kde se číhá na zahájení předprodeje, jehož přesný termín s velkým předstihem všichni dobře znají, aby typicky po půlhodině bylo vyprodáno? V divadle, které diváci i umělci považují za své? Kde se pro velký úspěch konají dvě derniéry? A jehož inscenace i interpreti sbírají odborné i divácké ceny na festivalech a přehlídkách, kde vždy patří k vítaným hostům?
Přestanu však kupit superlativy, jakkoli jejich vypovídací hodnota je nemalá, a pokusím se nahlédnout dovnitř divadla – do jeho struktury, uměleckého souboru, dramaturgie, přístupu k divákům, vůbec mechanismu jeho fungování. Ale i do jeho okolí. O mnohém přitom vypovídá již interiér a exteriér Slováckého divadla jako budovy: to první např. velkou vzdáleností řad sedadel od sebe, to druhé postavením divadla na mapě města. Obojí totiž naznačuje jednu zdejší vlastnost, velmi důležitou, protože toto divadlo je jí jaksi prodchnuto ve všech složkách a na všech úrovních: demokratičnost.
[…]
