disk

Týden vody a světla

Esej věnovaná dvěma pražským výstavám: „Labyrint světla“ koncipovali v Ekotechnickém muzeu Petr Nikl a Ondřej Smeykal, Museum Kampa představilo tvorbu Václava Ciglera.

(úryvek)

Měl jsem původně v úmyslu v jedné ‘pracovní’ sobotě stihnout dvě výstavy a spojit tak milou povinnost s něčím, co se jevilo už na první pohled mimořádně lákavé.

Že napíši pár slov o výstavě Václava Ciglera v Museu Kampa, jsem slíbil s velikou radostí. K nepochybným přednostem profese fotografa orientovaného mezi jiným na dokumentaci (a tedy vlastně scénování) umělecké tvorby patří to, že se dostává do kontaktu s množstvím tvůrců, kteří v debatách nad svou prací mohou člověka neobyčejně inspirovat. Setkání s docentem Václavem Ciglerem, jehož díla jsem měl zejména v první polovině 80. let vzácnou příležitost fotografovat, patří bez pochyby v tomto směru k těm nejcennějším, jakými jsem kdy byl obdarován.

S půvabnou zdráhavostí v hlase mi sděloval jednu zajímavou informaci za druhou, ale v tom nebylo hlavní kouzlo jeho projevu. To se ukrývalo ve schopnosti otevírat dveře poznání a ukazovat nové cesty přemýšlení. Nikoliv tedy školení, nikoliv předkládání neměnných pravd k věření, ale pozvání ke společné úvaze. Všechno, co bylo řečeno, mohlo být navíc v následujících minutách odvrženo, neboť se ve virtuózně vedené debatě objevilo něco ještě zajímavějšího.

Téměř současně s prací pro Václava Ciglera jsem se dostal do kontaktu s absolventy jeho ateliéru skla v architektuře, který v roce 1965 založil a poté patnáct let vedl na bratislavské VŠVU. Všichni, jak jsem si po čase uvědomil, nesli jasnou pečeť ciglerovského, na jedné straně intelektuálně vypjatého a na druhé straně smyslově citlivého přístupu k otázkám spojeným s tvorbou, k úsilí o hledání ne‑li vědeckého, tedy rozhodně teoretického základu práce. Když mi na počátku 90. let byla svěřena odpovědnost za výuku na katedře fotografie FAMU a začal jsem se ještě víc než v předchozích letech zabývat problematikou metodologie vysokoškolské umělecké výchovy, vzpomněl jsem si na ony někdy sympaticky dlouhé debaty bez konce, ke kterým jsme odbíhali při čekání na vhodné osvětlení, nebo jenom proto, že nás těšilo povídat a naslouchat, protože těmi debatami prosakoval výklad ciglerovského systému výuky.

Lépe než o systému by ale bylo asi přesnější hovořit o údělu, který na sebe Václav Cigler dobrovolně vzal totálním odevzdáním se tvůrčímu duchu platónského thiásia, které okolo sebe v Bratislavě vytvořil. Cigler měl pro studenty nonstop otevřené dveře svého bratislavského příbytku, stejně jako měl otevřené srdce k ochotě řešit s nimi jejich problémy tvůrčí, studijní i lidské. Měl jsem možnost nahlédnout pod pokličku sesterského pražského – a v té době jistě neméně zajímavého a rozhodně slavnějšího – ateliéru. V rámci impulzivního a do jisté míry živočišného způsobu vedení pražského ateliéru zanechával za sebou mimořádně talentovaný umělec stopu tak výraznou, že studentovi de facto nezbývalo nic jiného než jít ve šlépějích mistra a v jeho jasně vydupané dráze téměř pohodlně dojít k ohlasu přesahujícímu daleko hranice malé středoevropské zemičky. Vedení bratislavského ateliéru bylo naproti tomu jakoby upozaděné: Cigler stál za svými žáky a prováděl cosi jako týlové zabezpečení. Většinou asi spíše pomáhal vydebatovat a ‘vyteoretizovat’ fundament studentské práce, snažil se ji myšlenkově podepřít a čas od času jenom na malou chvilku předstoupil do první řady tak, aby jemně poukázal, nebo snad jenom pokynul svou prací do nějakého nového směru, ale poměrně rychle se zase ‘zatáhl’ dozadu, aby ponechal svým žákům volnost v pohybu univerzem tvorby. Byl to určitě inspirativní model pedagogické práce, ale byl to dozajista také model sebezničující, a tak docent Václav Cigler musel po jisté době svou bratislavskou misi ukončit, aby se mohl plně věnovat své tvůrčí práci, protože dělat obojí – učení i tvorbu – najednou a naplno, mu nepřišlo ani možné, ani zodpovědné.

Tak jsem získal možnost poznat tvůrčí osobitost Václava Ciglera při pořizování dokumentace jeho tvorby a zcela jistě nejzajímavější pro mne byla práce na fotografických podkladech pro návrhy a projekty exteriérových realizací v rámci soutěže, ve které šlo o problematiky vody jako jednoho z hlavních prvků existence života na modré planetě.

Znal jsem do té doby Václava Ciglera především jako skláře, který nás učil dívat se na svět prostřednictvím sofistikovaně tvarovaného, broušeného či jakkoliv technologicky modifikovaného skla. Cigler se nikdy netajil tím, že je sklem fascinovaný, že ho očarovává svou hmotností stejně jako schopností být nehmotným, ale současně se skla vždy tak trochu bál pro jeho inherentní tendenci k dekorativismu. Proto vytvářel a vytváří, jak mnohokrát zdůrazňoval, skleněné objekty, které nechtěly být uměleckými předměty ve smyslu zdobnosti a podbízivé malebnosti, ale které vždy usilovaly o to být jakýmsi filtrem, prostředkem zvětšování i zmenšování, rozkládání a zrcadlení, tj. vlastně prostředkem scénování, které se zde rovná vytváření příležitostí k nazírání jak ve smyslu dívání, pozorování, tak především ve smyslu přemýšlení.

Až do mého prvního setkání s projektem Ciglerova přírodního ‘vodního díla’ jsem se domníval, že vedle formování objektů, které mají za úkol ukazovat člověku jiný možný pohled na svět prizmatem specifického, optickou potencí vybaveného předmětu, se mu jedná a jednalo především o cosi jako hru na architektonicko‑urbanistické pojetí skleněných objektů formovaných do celých skupin, jejichž půvab spočíval v organizaci hmoty citlivé na světlo, respektive na speciální, Ciglerem vytvořené světelné prostředí. Při provádění fotografických podkladů, které posléze Václav Cigler překresloval do podoby návrhu, jsem si naráz uvědomil, jak mnoho z fascinujících kvalit skla může dostat právě ze hry s vodou; z následných debat vyplynulo, že se problematikou vody, nebo lépe přírodou zabývá už od padesátých let.

Sklo je, to nás přece učili ve škole, podchlazenou kapalinou, má sice téměř nekonečné množství technických změn a technologického vývoje, ale je – na rozdíl od vody v Ciglerových projektech – zmrazené, nebo přesněji řečeno zastavené v čase. Voda tedy zřetelně rozšiřovala nazírání světa skrze skleněný předmět o čtvrtý rozměr času; možnost uvažování o vztahu člověka k okolí, k životnímu prostředí a jeho scénické potenci se rozšiřovala a prohlubovala právě skrze optické aspekty vody. Václav Cigler tak nacházel další inspiraci k úvahám o nutnosti změny lidského postoje k přírodě, inspiraci k přemýšlení o potřebě redefinovat postmoderní člověčenství a hledat a snad i nalézat v těsném kontaktu s majestátem přírodního živlu zdroj pokory, stejně jako energii k provedení nutných – protože sebezáchovných – dezinfikujících, a tedy léčivých kontemplací nevyhnutelných pro budoucnost lidské existence.

Pozoruhodná výstava v galerii Kai de kai, navazující vloni na Ciglerovu úspěšnou prezentaci o rok dříve v Benátkách, jasně potvrdila, že zájem o přírodní elementy byl v oné polovině osmdesátých let pro Ciglera logickým pokračováním jeho dosavadní tvorby. Práce na výstavě, kterou se svou příznačnou péčí připravil ve spolupráci s Museem Kampa pro rok, kdy se dožil významného jubilea, tedy slibovala, že půjde o nepřehlédnutelný počin.

[…]