Chceme‑li se pokusit alespoň zhruba pochopit význam principu ma, musíme si především uvědomit, jaký jazyk je japonština. Každý cizinec, který se učí japonsky, může potvrdit, jak je obtížné postihnout jemné nuance vyjádřené specifickými výrazy odkazujícími k hloubce japonského vnímání a myšlení a jak je někdy těžké nalézt přesný ekvivalent pojmů, které v japonské kultuře vymezují mnohem širší kontext a vystihují její podstatu v nejobecnějším smyslu, aniž by přitom ovšem opomíjely význam jejích jednotlivých složek. Když se například podíváme do překladového slovníku na význam japonského slova haši, najdeme zde významy ‘most’, ‘jídelní hůlky’, ‘kraj’, ‘hrana’ a podobně. Jedná se samozřejmě o výrazy označující zcela odlišné objekty, které se v japonštině zapisují různými znaky, avšak přece mají něco společného – ve všech případech jde o spojení dvou krajních mezí, haši je tedy obecně označením něčeho, co propojuje ‘tento prostor’ s ‘oním prostorem’ (Isozaki 2006: 93).
Ma (, v základním japonském čtení aida s významem ‘mezi’, v sinojaponském čtení kan) se v současné době píše znakem pro ‘slunce’ či ‘den’ () umístěným do ‘brány’ (), dříve se však místo znaku ‘slunce, den’ používal znak ‘měsíc’ (). Pro Japonce (a ovšem i pro Číňany, od nichž Japonci převzali znakové písmo) znamená tento znak (tedy ‘měsíc v bráně’) vizuální představu jedinečného okamžiku, v němž měsíc právě prostupuje štěrbinou ve vstupní bráně a vyjadřuje dvě paralelní součásti ‘pocitu z prostoru’: objektivní, tedy danou, a subjektivní, tedy pociťovanou. Pokud budeme chápat bránu jako reprezentanta jevů a událostí tohoto světa, prostor v bráně bude vyjadřovat ma – totiž prostor mezi těmito jevy a událostmi. To ale nutně znamená, že ma nemůže být jen pouhá ‘prázdnota’ či (geometrický) ‘prostor’, jak bývá tento termín často zjednodušeně definován. Skrze ma září světlo, a funkcí ma je tudíž toto světlo propustit. Ostatně vizuální příklad konceptu ma v duchu této definice můžeme najít již ve staré japonské literatuře. V románu Příběh prince Gendžiho (Gendži monogatari) autorky Murasaki Šikibu ze začátku 11. století se píše: „Je patnáctý den 8. měsíce. Luna v úplňku proniká bez zábran skulinkami v doškové střeše.“[1]
Termín ma by se dal jistě přeložit také jako ‘moje místo’. Překladové slovníky běžně uvádějí termín space (prostor), ale v japonštině je tento ‘prostor’ mnohem širší než dnešní chápání prostoru coby určité jednotky, kterou lze nějakým konkrétním způsobem vymezit. Jde v zásadě o ‘cítění prostoru’, které samozřejmě nepopírá existenci skutečného, existujícího uspořádání, avšak vedle tohoto uspořádání do sebe zahrnuje i veškeré jednotlivé aktivity, které se v daném prostoru odehrávají v určitém čase. Koncept ma by se tedy možná dal charakterizovat také jako ‘uvědomění si prostoru’ – nikoli však pouze ve smyslu nějakého třírozměrného celku, ale spíše jako souběžné vědomí tvaru a ne‑tvaru vycházející z intenzifikace určité vize.
Koncept ma má svůj původ v čínských filozofiích, jako je taoismus, konfucianismus a buddhismus. Ty mu dodávají hloubku, v jejímž kontextu snad tedy skutečně můžeme při překladu použít slovní spojení ‘plná prázdnota’, o níž hovoří Isozaki, ovšem ma je třeba zároveň chápat jako komplexní termín, který v žádném případě nelze zaměňovat s ‘negativním prostorem’ či ‘prázdným místem’ v čistě realistickém chápání (ačkoliv i takto bývá koncept ma někdy mylně vykládán).
[1] Murasaki Šikibu: Příběh prince Gendžiho 1, Paseka, Praha 2002, s. 126, překlad K. Fiala.
