(úryvek)
1. Tradice a modernost v současném řeckém divadle
Německý režisér Thomas Ostermeier, ředitel berlínské Schaubühne am Lehniner Platz, byl jedním z významných evropských divadelníků, kteří přijeli do řecké metropole na pozvání prestižního Athénského festivalu, jenž začátkem léta 2006 zahajoval novou éru své existence pod vedením Jorga Loukose.[1] Schaubühne přivezla Ostermeierovy inscenace Nory a Snu noci svatojánské.[2] Dlouho jsem si kladla otázku, proč Schaubühne neuvádí jednu z premiér sezony 2005/06, Smutek sluší Elektře Eugena O’Neilla: hru, která má, byť jen vzdálenou, spojitost s řeckou mytologií. Aniž by mi byly známy skutečné důvody rozhodnutí (pravděpodobně spjaté s organizací četných letních turné této velké berlínské instituce), našla jsem jednu z možných odpovědí na tuto otázku během své práce po boku Vasilise Papavasiliou a Sotiri Haviarase, jeho dramaturga: tradice interpretace antických mýtů je v Řecku natolik silná a publikum je s touto dramatikou natolik obeznámené, že jeho hodnoty jsou tím strnulé, jaksi ‘zkornatělé’, jeho sklony předpokladatelné a avantgardní práce Thomase Ostermeiera by jej asi příliš ‘rozrušila’. Dozvuky Euripidových Bakchantek v režii Matthiase Langhoffa v divadle v Epidauru v roce 1997 jsou pravděpodobně ještě příliš silné na to, aby se podobná zkušenost mohla opakovat.[3]
Tím, že se rozhodl inscenovat Ifigenii v Tauridě od Johanna Wolfganga Goetha, a ne od Euripida, se Vasilis Papavasiliou otevřeně přihlásil k novému způsobu uvažování o antické mytologii.[4] V Řecku, kde je každý pokus o obnovu, každá snaha, byť sebeospravedlněnější, hledět na antickou dramatiku novým způsobem považována téměř za vlastizradu, nebyla tato hra nikdy uvedena.[5] Titulky řeckého tisku (všech politických směrů) během třech letních měsíců, po které trvá Athénský festival, o tom svědčí: většina Řeků považuje antické divadlo nejenom za součást svého kulturního dědictví, ale také za své intelektuální vlastnictví, které je třeba ochraňovat před cizími usurpátory. Chránit… i za cenu zadušení!
Není náhodou, že jsou to Vasilis Papavasilou a Sotiri Haviaras, kteří stáli u zrodu ‘skandálu Langhoff’. Právě oni jej pozvali v době, kdy řídili Národní divadlo severního Řecka. Sami už v předchozím roce (1996) uvedli v Epidauru svou inscenaci Aiáse, která se odehrávala v řeckých horách během občanské války, jež proti sobě v letech 1944–1949 postavila komunisty a nacionalisty. Padlý hrdina této tragédie převzal podobu Arise Velouchiotise, partyzána, jenž se dopustil hybris tím, že se odvážil kritizovat Stalinovu politiku na Balkáně, za což ostatně zaplatil svým životem. Tato inscenace byla z pochopitelných důvodů relativně špatně přijata a tisk v ní dokonce a posteriori viděl předzvěst ikonoklasmu, kterým se o rok později vyznačovala inscenace Matthiase Langhoffa.[6] […]
