(úryvek)
První otázkou je, co je vlastně Shakespeare, Shakespearova hra. V pravé podobě existovala snad jen v jakémsi prenatálním stavu v mysli autora. Už když ji napsal a předal pánskému hereckému souboru, začala se nutně proměňovat. Každé její zprostředkování, a že jich už bylo, hru o mnohé ochuzuje, ale také ji může lecčím obohatit. (Už jen to, že ženské postavy hrají ženy, hrám jistě výrazně prospělo.) Je pak legitimní se ptát, kdy je hra, označená značkou Shakespeare, ještě Shakespeare. Pod tímto jménem se totiž objevuje mnohé. Nahý Hamlet mezi obrazovkami, Othello přeložený do záplavy německých vulgarismů a tak dále. Je to ještě Shakespeare? Jak se zdá, Shakespeare je natolik silný, že unese mnohá svá znásilnění, i když zdaleka ne vždy, a provokuje k dalším možným ztvárněním, jak si je vyžaduje duch doby a inscenační invence.
Možná bychom takového Shakespeara, který je nejvíc věrný sám sobě, mohli nejprve hledat v jeho zemi. Shakespearova angličtina je už tzv. moderní angličtina, a přestože se jazyk hodně proměnil, z velké části, údajně ze 70 %, zůstává anglicky mluvícím diváků srozumitelná. Jenže je tu těch zbylých třicet procent, kterým zčásti rozumějí jen ti vzdělaní, ti, kteří si v Shakespearovi na základní a střední škole sami zahráli, a stejně zbývá řada míst, která není s to dešifrovat ani celá armáda shakespearologů. Autor se ovšem stal klasikem a jeho text nebývá z piety upravován, pouze se vyškrtnou nesrozumitelné pasáže. A tak je široká škála výraziva originálu – která sahá od pokleslých klišé, oplzlostí až k výsostné poezii – na jedné straně buď překryta mázdrou starobylosti, nebo se škrtem vytratí.
Shakespeare-národní bard a básník často překrývá Shakespeara dramatika. Autor širokého publika od chudiny po aristokracii se buď stává výsadou vzdělanců, nebo se pro lidové publikum musí osekat na kost, jako je tomu např. v Zeffirelliho Romeovi a Julii. Modernost a divadelnost se pak mnohdy zachraňuje vnějšími inscenačními prostředky – dekorací a kostýmy. Možná se i tady chystá změna, protože i v Anglii jako u nás děti méně čtou a je tam stále méně lidí, kteří jsou ochotní se Shakespearem prokousávat. Už vychází edice upravených a do modernějšího jazyka převedených her (Shakespeare2000.com) a třeba časem dojde i k jejich inscenování.
Jak je tomu s překladem? Překladatel interpretuje a po svém převádí originál do nové podoby, která by měla originálu co nejvíc odpovídat, stejně působit, obsahovat stejné funkce. Teoretik překladu Jiří Levý nazývá překlad tzv. tvůrčí reprodukcí. V tom smyslu je překlad činností podobnou herectví nebo režii. I u pře kladu je legitimní se ptát, jak daleko překladatel může jít, aby se překlad mohl prezentovat pod značkou Shakespeare, aby to nebyla pouhá parafráze, dílo pouze inspirované originálem apod. Jak překladatel, tak i herec a režisér by podle mého soudu měl usilovat o rovnováhu mezi originálem, vlastním procesem tvůrčí reprodukce a divákem, publikem, čtenářem. Když převáží jakákoli složka, mění to výsledek. Když režisér a překladatel pouze mechanicky převádějí hru, je to pro diváky i čtenáře mnohdy nudné, často nesrozumitelné; když režisér chce hlavně vyjádřit své téma a překladatel své tvůrčí schopnosti, je to exhibice i zpronevěra hlavnímu poslání překladatele, jímž je služba autorovi; když je hlavním zřetelem divák, je inscenace klišovitá, plytká, podbízivá, překlad nadmíru aktualizuje a autor rovněž dostává na frak.
[…]
