(úryvek)
České profesionální divadlo jako základní součást rodící se národní kultury stvořil s geniálním scénickým citem a nadlidským úsilím ve čtyřicátých letech 19. století Josef Kajetán Tyl. Zformoval také první český profesionální herecký soubor ve Stavovském divadle, i když tomu ještě společensko‑ekonomické podmínky nepřály. Pro své herce (a především herečky) vytvářel v mnoha směrech novou svébytnou dramatiku, s mimořádnou citlivostí hledal jejich bytostná témata a do základů českého dramatu zároveň položil zcela zásadní otázky naší národní i kulturní identity. Jeho práce vyvrcholila v revolučních letech 1848/49 vytvořením velkých tragédií, z nichž poslední a nejdramatičtější je shakespearovská tragédie Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové.[1] Ústřední rozporuplná, vášnivá hrdinka vznikla pro největší tragédku Tylova souboru, Annu Kolárovou (27. 11. 1817 – 10. 7. 1882),[2] a znamenala zároveň vrchol její umělecké dráhy.
Po Tylově odchodu z Prahy (1851) se vedení českého souboru ujal jeho zarytý odpůrce, romanticky sebestředný herecký ‘génius’ Josef Jiří Kolár (9. 2. 1812 – 31. 1. 1896). Padesátá léta, plná mrazivé atmosféry bachovského absolutismu, dusící veškeré projevy české kultury, znamenala násilný konec všeho, co Tyl vybudoval. České divadlo živořilo v potupných poloamatérských podmínkách. Okolnosti přímo nahrávaly Kolárovu pohrdavě velikášskému postoji k souboru, soubor byl on sám, považoval se za monumentálního osamělého titána mezi malými českými omezenci. Nestaral se o soubor, který – na rozdíl od citlivého přístupu Tylova – vnímal jen jako pozadí pro svou jedinečnou uměleckou individualitu. Psal své burácivé ohromující hry, aby mohl stále znovu zkoumat a rozvíjet svou vlastní velikost. Nepěstoval herectví svých kolegů, s výjimkou své manželky, pro kterou vytvářel velké, romanticky rozporuplné, vášnivé ženské hrdinky (ale žádná se pronikavou dramatickou silou nepřiblíží Tylově Drahomíře).
Pro další vývoj českého dramatu a herectví udělal Kolár dva významné kroky: díky svému mimořádně širokému kulturnímu rozhledu vnesl na české jeviště touhu vyrovnat se velkým světovým vzorům, přinesl první souvislé řady překladů světové klasiky, hlavně Shakespeara a Schillera, ve kterých také (jako všude jinde) hledal především efektní úlohy pro sebe a Annu Kolárovou. Přitahovali ho titánští velikáni, nadlidské vášně, nadřazené královské osudy, tolik vzdálené malému českému měšťanskému prostředí. A svým téměř nesnesitelným sebevědomím si Kolár zároveň vynutil tolik důležitý respekt k osobnosti herce jako samostatného, vzdělaného a originálního umělce, tvůrce kultury (stvořil ze sebe první hereckou hvězdu svého druhu).
Vedle Kolárovy vize divadla jako ‘vysokého’ (bezohledného) umění pro vybranou vrstvu existoval stále Tylův sen o Národním divadle pro český lid. O jeho realizaci se však vedly vleklé a neřešitelné spory. Na skutečně velkou reprezentativní budovu, pomník a stánek české kultury, nebylo v té době ještě dost prostředků a sil, stavba by trvala dlouho, ale český soubor trpěl ve společné budově s německým souborem neustálým ponižujícím útlakem. V politickém uvolnění a oživení společenského života na začátku šedesátých let prosadil proto nový intendant českého divadla F. L. Rieger stavbu Prozatímního divadla z prostředků a na pozemku Sboru pro postavení Národního divadla. Nebylo to řešení bez problémů, protože ‘prozatímnost’ se stala do velké míry prokletím první samostatné české scény, a nebyla to jen pýcha, co Kolárovi bránilo se s touto směšně malou a skromnou budovou smířit.
Otevření Prozatímního divadla 18. listopadu 1862 přesto znamená velký zlom v dějinách českého divadla. Především proměnou okolní atmosféry: postupně se vrací tvůrčí svoboda, naděje na nové české drama, mizí ochromující strach. Zároveň přichází zlom v herectví. Divadlo opouští první česká velká tragédka, Anna Kolárová[3], spojující ve svém hereckém projevu mnoho nesmiřitelných protikladů, vášeň i chlad, bojovnou tvrdost i bezbrannou kultivovanou něhu, kolárovský titánsky‑monumentální romantismus s tylovským dramaticky cítěným a rozporuplným biedermeierem. A již na jaře 1863 vstoupí na jeviště Prozatímního divadla největší česká herečka 2. poloviny 19. století, Otýlie Sklenářová‑Malá, přebírá obor Kolárové a navazuje na její dílo, i když ji nikdy neviděla hrát. Sklenářová‑Malá bývá označována za vrcholnou představitelku deklamační herecké školy. Pokusím se ukázat, jak je toto označení pro vývoj i rozsah jejího umění nedostatečné a redukuje jeho skutečnou podobu na jednostranně vykládaný styl.
[…]
[1] Nakolik jsou její otázky dodnes palčivě živé, jsme mohli ‘na vlastním těle’ nedávno prožít v ostravské inscenaci Štěpána Pácla.
[2] O její spolupráci s J. K. Tylem jsem psala v článku „Tylovy herečky Anna Forchheimová‑Rajská a Anna Kolárová‑Manetínská (Žena v divadle J. K. Tyla 2)“, Disk 30 (prosinec 2009).
[3] Z divadla odešla předčasně pro nervovou chorobu krátce před otevřením Prozatímního divadla. O jejím herectví podrobněji viz Chválová 2009.
