disk

Příspěvek k hlasové práci herce Eduarda Vojana (1853–1920)

Stať předkládající bohatý materiál o jednom z dominantních výrazových prostředků legendární postavy českého jeviště.

(úryvek)

[…]

Eduard Vojan nastoupil do Národního divadla roku 1888, kdy tu oslňoval největší český krasořečník staré gardy, Jakub Seifert, který měl libozvučný, pěvecky školený baryton vždy příjemného témbru a vzornou vokalizaci v duchu Durdíkovy nedoceněné knihy Kallilogie čili O výslovnosti (1873).

Felix Vondruška později napsal: „Seifert a Vojan! Perioda lesních rohů přestávala a počínala fáze houslových citů.“[1] A housle mohou hrát třeba i disonantně. Estetické stylizace není třeba, když jde o vystupňovaný účinek. Podle Evy Vrchlické bylo Vojanovým heslem „Všechno ven!“ a „Raději přehrát, než nedohrát!“ Když po Vrchlické chtěl větší intenzitu pláče a ona se bránila, že to víc nejde, odpověděl s úsměvem: „Herec musí začít právě tam, kde už to nejde.“[2]

Základní polohu Vojanova hlasu vidíme v notách Pickovy hudby k Faustovi, kde jsou dvě Mefistovy písně – Píseň o bleše a Serenáda – napsané právě pro Vojana. První z nich má rozsah c 1 – d 2, druhá e 1 – d 2.[3]

Leoš Janáček si v programu k Vrchlického hře Knížata zapsal nápěvek slov „moc silný vzduch“ patřící Vojanovu Boleslavovi. První dvě slabiky jsou notovány jako f 1, zbylé dvě jako c 1. Akcent byl na slovech „moc“ a „vzduch“. Původní text ale zní: „jen když vzduch máme opět čistší“ (III/2), takže lze předpokládat, že si herec text upravil.[4]

Podle Rudolfa Deyla staršího „Vojanův vysoký zastřený baryton stoupal v afektu do výše tenorových tónů, které se třepily, ale měly zvláštní účinnost.“[5] Podle Emy Švandové‑Kadlecové cvičil Vojan na dovolené v Alpách svůj hlas burácením do údolí, aby zvýšil jeho dynamiku a měl také kontrolu pomocí ozvěny. Doma cvičil podle Josefa Zory rozsah a artikulaci až do šepotu.[6]

Podle Deyla ve Vojanově podání „Například zavolání Hamletovo po usvědčení královraha: ‘Horatio’ – čtyři vokály, zvýšené vždy o tercii – jaký to byl nepopsatelný zvuk, jenž zvlnil hlediště děsem!“[7]

Eva Vrchlická, která u Vojana absolvovala několik hereckých lekcí včetně hlasových cvičení, popsala v jeho civilní řeči snadný oktávový skok nahoru.[8] V Peškově nahrané imitaci Vojana je náznak jeho exponované výšky na větě „anebo začal mluvit tímhle způsobem až nahoře!“ (forte) a na Hamletově výkřiku při srážce s Laertem na Ofeliině pohřbu „Ty ruce z mého hrdla pryč!“[9] Blízko této imitace je Deylův náznak Vojanova výkřiku „Pahlen!“ ve scéně před vraždou cara (z Merežkovského Smrti cara Pavla I.).[10]

Když Vojan jako Hamlet naznačil Prvnímu herci, který monolog by od něj rád slyšel, nasadil – jako deklamátoři staré školy – hluboký sytý baryton, po kterém najednou zase promluvil v tenorové poloze: „Tak to není, ale Pyrrhem to začíná.“ Zorův nahraný náznak potvrzuje Vodákova výtka: „V první scéně s herci bylo by snad dobře přednášet veršovaný úryvek zapamatované deklamace méně pateticky, ve shodě s pozdějším poučováním Hamletovým.“ Některé role mluvil Vojan takto zvučným barytonem celé (např. Žižku, Gera nebo Jánošíka), ale podle Zorova svědectví se jednou v kanceláři u ředitele Schmoranze tak překřikl, že pak nemohl na začátku Macbetha zvolenou hlubokou polohu nasadit.

Vojan byl prvním českým Hamletem, který monology neříkal na rampě čelem do publika jako naučenou básničku, nýbrž vsedě (byl proto přirovnán záhřebskou kritikou k Rodinově soše Myslitele) a jako myšlení nahlas, které jako by vznikalo teprve před divákem. Zorou nahraná imitace začátku monologu Být či nebýt ukazuje jako prostředek ke zvýšení napětí obecenstva ztišení, delší pauzu mezi prvními dvěma slovy ve větě: „… neb (…) o‑z‑brojit se proti moři bídy“ a na konci zpomalení a rozložení slova: „… a ukončit ji vz‑‑‑‑p‑o‑u‑rou?“

V balkonové scéně Cyrana z Bergeraku, kde Seifert hlaholil a okouzloval Roxanu i publikum melodickým přednesem veršů, Vojan mluvil tiše, třebaže vroucně, aby Roxana Cyrana nepoznala (hraje přece v té chvíli vlastně Kris­tiána), a stejně tlumený tón použil pak jen jednou v závěru hry, když předstírá, že čte Kristiánův list, říká ho zpaměti a Roxana si všimne: „A kterak můžete to číst, když je tma?“ načež si uvědomí: „Ten hlas, již vzpomínám, jsem kdys již uslyšela!“ Tento přednes Kristiánova dopisu, k jehož autorství se tak Cyrano bezděky přizná, mám nahraný v imitaci Jana Porta. Je v něm kromě vroucnosti účtování se životem i bolest raněného, škrcená v hrdle, aby Roxanu nevyděsil. Vyšší polohy, v jaké byl podle Porta tento text přednesen, bylo ex post dosaženo technickou úpravou za cenu mírného zrychlení nahrávky ve zvukovém studiu.

[…]

***

 


[1] Vondruška b. r.: 19.

[2] Vrchlická 1946: 19.

[3] Pickova partitura scénické hudby ke Goethově Faustu je v Českém muzeu hudby, Praha 1, pod signaturou XXXI A 1.

[4] Viz Kazda J. „Janáčkovo svědectví o českých hercích“, Hudební věda č. 4, 1978: 335.

[5] Deyl 1953: 150.

[6] Zorovo nahrané svědectví v mém archivu. Zora byl nejen herec a recitátor spjatý s naší avantgardou, ale později i mistr zvukař na Barrandově.

[7] Deyl 1953: 150.

[8] Vrchlická 1946: 8–12.

[9] Nahrávka v mém archivu.

[10] Viz předešlou poznámku.