Naděje, budoucnost příběhu spočívá v jeho schopnosti brát na sebe v nových ústech nových generací novou podobu, aktualizovat se. Aktualizace (nikoli v politickém smyslu) totiž vystavují příběh zkouškám: taková zkouška může mít podobu apokryfu, jindy může porušením pravidel do té doby nepřekročitelných objevit příběhu nový řád, zkouškou příběhu může být i jeho vysvobození z literatury a návrat ke slovesnosti. Takový návrat mezi živé, přítomné lidi příběhu pomáhá; v každém vypravěči je totiž něco ze ctižádosti rozesmát smutnou princeznu, přimět znuděného krále, aby vykřikl, že je to lež, případně jiného znuděného krále, aby ze zvědavosti, jak příběh dopadne, odložil popravu pohádkářky.
Experimentování s příběhem, zkoušení, co příběh vydrží, dovede a chce, nezačíná až u Laurence Sterna; je tu odedávna, lze je studovat na Shakespearovi, na středověkých parafrázích příběhů z antiky, ale i ohledáváním kořenů zdánlivě prostinké pohádky Hrnečku, vař. Vedou hluboko, až do Starého zákona.
Ve 20. století, kdy nebezpečí klišé a stereotypů vzrostlo, přibylo kupodivu i způsobů, jak učinit příběhy odolnými. Otázky, co udělal pro příběh Pirandello, co Kafka, Brecht, Hildesheimer, Frisch, Dürrenmatt, Anouilh, Pourrat a mnozí jiní, nelze zodpovědět beze zbytku, ale i z částečných odpovědí bude patrnější, kolik možností příběh má – a také jak se odměňuje těm, kdo jeho možnosti objevují. Nenápadně je vede k poznání, které z nabízejících se motivů a postupů použít a kterých se zříci. Každý prvek totiž svou (ne)přítomností ovlivňuje téma a řád příběhu, proto se příběh tak často ‘brání’, nebo zase něco ‘chce’ a nehne se z místa, neodhalí smysl, dokud v něm není všechno, ‘jak má být’. Příběh si z autorových záměrů vybírá jen ty, které potřebuje, omezuje autorovu libovůli a dává mu za ni zkušenost organicky vyrostlého tvaru a zážitek srozumění s posluchači.
Žijeme však přece jen víc ve světě poznatků: příběhy už se nedědí. Nechceme‑li se s nimi minout, nestačí večer rozsvítit lampu a poslouchat. Nezbývá než se po nich shánět, kupovat si je a – vychovávat se k nim.
Jak se dá vychovávat k příběhu? Pro mne je zřejmě nejpoučnější vzpomínka na léta, kdy jsem se domníval, že jsem to já, kdo dává svým příběhům směr, kdo rozhodne, co se v nich bude dít. Už si to nemyslím. Jen si ty příběhy znovu a znovu vypravuji. Ne celé: to, co už se mi z nich ukázalo. To, co už o nich vím. A ony čas od času zapomenou, že tohle či tamto mi posledně zamlčely. Podřeknou se. Nebo se slitují, nebo – to je nejpravděpodobnější – dospějí k závěru, že už jsem dost starý, abych nepokazil, co mi svěří. Abych to nepoužil proti nim. Nezkomolil vlastními názory. (Všimli jste si, že ideje stárnou rychleji než fabule?)
Výchova k příběhu se samozřejmě nemůže vyhnout otázkám typu, kde příběh začíná, jak se z něho vynořuje téma, co je to rytmus příběhu a melodie vyprávění, co je v příběhu hudební (mj. jeho průběh v čase) a co výtvarné (mj. vztah jeho děje a dějiště, poslední dobou navíc posun v pojetí výtvarné aktivity od artefaktů ke konceptům), čím se příběh blíží architektuře, jak v něm lze využít konvence a jak je konvencí podmíněn styl, jakou roli hraje v tom či onom příběhu autor, publikum, společnost… ale to všechno je vedlejší. Nejdřív je třeba čekat, jestli se Taťána vdá, a moc ji do toho nenutit.
Dlouho jsem ten svůj zájem o příběh považoval za soukromou zálibu, za další příznačný individuální rys člověka, který nemá automobil. Až v roce 2005 jsem otevřel knihu kognitivního lingvisty Marka Turnera Literární mysl a s rostoucím uspokojením četl:
„Narativní představivost – příběh – je základním nástrojem myšlení. Na něm spočívají rozumové schopnosti. Je to náš hlavní způsob, jak nahlížíme do budoucnosti, jak předvídáme, plánujeme a vysvětlujeme.“
Neskrývám, že mi to dodalo sebevědomí. Má‑li Mark Turner pravdu, příběhem se učíme tomu základnímu v sobě. Jestliže píseň (jež je dalším ohniskem mého zájmu) lze chápat jako „svátečně zvýšený hlas“, jako nedělní výkřik čiré existence, jako téměř skřivánčí výraz vděčnosti za dar života, pak příběh je sám život, proměněný v řeč.
Vrátím se teď k příběhu, kterým jsem začal: pokud je tu kultura proto, abychom si o své existenci mohli aspoň vyprávět, abychom mohli sdílet své úděly, pak (jakožto lidé) ani jinou možnost než příběh nemáme. Nedějí se nám příběhy. Dějeme se my.
Bývaly ostatně časy, kdy zpěv a příběh patřily k sobě. „Myslím, že kdyby se vyprávění příběhu a zpívání veršů dalo znovu dohromady, mohlo by se stát něco velice důležitého,“ říká sám Borges v přednášce na Harvardu. „Myslím, že se epos vrátí. Chci tím říct, že básník bude vyprávět příběh a bude jej i zpívat. A my to nebudeme vnímat jako dvě různé věci, jako nám nepřipadají různé u Homéra nebo Vergilia.“
