Italské virtuózní hvězdy hereckého nebe druhé poloviny 19. století – Adelaida Ristoriová, Ernesto Rossi a Tomaso Salvini, patřily ve své době k nejznámějším a nejčastěji kočujícím po celé Evropě, Severní i Jižní Americe, Egyptě, Turecku nebo Austrálii. Někteří historici tvrdí, že příčinou byla absence stálého divadla se stálým souborem, které měla Paříž nebo Vídeň, a proto po celé Itálii, v té době ještě nesjednocené do jednoho státu, kočovaly stovky skupin,[1] často dosti nevalné úrovně, protože se musely uživit a podbízely se divákům. Skupiny, které mnohdy vydržely jen sezonu či dvě, měly v čele hlavního herce (capocomico), kterému museli ostatní herci jen ‘přihrávat’, vozily s sebou špatné dekorace, někdy i drezírovaného slona nebo kouzelníka. Menší role hráli místní ochotníci, orchestr musel hrát v pauzách valčíky J. Strausse, nápovědu bylo slyšet stejně jako herce atd. Ve 40. letech cestoval po Itálii N. Gogol a napsal, že místní divadlo je na tom hodně špatně, když stále jen opakuje starého dobrého Goldoniho. Byla to situace podobná životu i mnohých českých kočovných skupin druhé poloviny 19. století, přitom naši, němečtí nebo polští kočovníci měli s těmi italskými ještě něco společného. Itálie nebyla stejně jako Německo, Polsko i Česko jednotným státem a historie risorgimenta (národního obrození), kdy působili naši virtuosi, je také dobou sjednocování země, k němuž došlo 4. března 1861. Bylo tedy přirozené, že i divadlo stejně jako u nás bylo nositelem mimouměleckých funkcí národnostně osvobozovacích a politických, obracelo se k námětům z vlastní bohaté historie a podléhalo tvrdé cenzuře. Mnozí herci, např. G. Modena nebo T. Salvini, bojovali na barikádách nebo se zúčastnili tažení Garibaldiho. To také nepřímo přispívalo k tomu, že herci byli jednou nohou doma ve své vlasti a druhou v emigraci v cizině. Např. G. Modena bojoval v roce 1831 v Bologni na barikádě proti Rakušákům a po porážce musel utéct a 7 let pobývat ve Francii a v Anglii.
Hlavním uměleckým druhem té doby byla již tradičně opera a předním umělcem G. Verdi. Opera reprezentovala lépe než činohra emotivní „divadlo iluze“, v komické opeře vynikal italský temperament a ve vážné pozdně romantická témata z historie. Podobně jako u virtuosů stály i operní inscenace na virtuózním sólovém zpěvu ve formě árie nebo cavatiny. Sbory tvořily jen efektní pozadí a orchestr hřměl jako uvádění a doznívání sólových zpěvů v úvodu a závěrech. Verdi, který v této době napsal 27 oper, psal prosté rytmické melodie, které si diváky podmaňovaly stejným elánem a energií jako monology hereckých virtuosů v postavách Shakespearových her. Postavy Verdiho oper i tragédií od Shakespeara měly přitom tutéž vlastnost: nepřímo vyjadřovaly vlastenecké ideje, na které reagovali diváci velmi živě. Ostatně také libreta oper vycházela podobně jako hry a úpravy Shakespeara v činohře z techniky ‘dobře udělané hry’ s její uzavřenou syžetovou výstavbou, u níž vedle děje hraje význačnou roli zvláště postava jako uzavřený dramatický charakter, který operním zpěvákům i hercům činohry umožňoval vyjádřit dramatickou vášeň a temperament, a to ještě bez hlubinné psychologie.
[1] V roce 1870 jich mělo být až 370.
