Disk 30 (prosinec 2009)

Herecká schopnost fascinace se často uvádí do souvislosti s obecnější problematikou charismatu; o ní pojednává první studie tohoto čísla, jejímž autorem je dramaturg a překladatel doc. Jan Hančil (1962), pedagog katedry autorské tvorby a pedagogiky a v současné době děkan Divadelní fakulty AMU. Rekapituluje hlavní novodobé koncepce charismatu od Maxe Webera po Charlese Lindholma a na jejich základě definuje dynamiku charismatu jako vztahu založeného na vzájemném naplňování potřeb. Takto pojaté charisma je jedním z nejdůležitějších hybatelů společenských změn. Autor varuje před démonizací charismatického vztahu, která v reakci na hitlerismus do jisté míry dominuje novodobému sociologickému chápání charismatu, a hledá příklady „obyčejného charismatu“ a charismatu v mediální sféře, jehož specifickým případem je to, co se dnes pod pojmem charisma nejčastěji rozumí, tedy právě charisma herecké. S využitím dvou koncepcí pojmu, které podává Max Weber – charisma pravé (individuální) a charisma institucionální –, ukazuje, jak herecké charisma osciluje mezi oběma typy, často zesíleno právě fenoménem performačního typu (role-ikon). V tomto smyslu chápe hercovo charisma jako často zástupné (reprezentující institucionální charisma postavy a zesílené působením média). Pravé charisma, které je oním společenským hybatelem, je pak u herců spíše vzácné a nezřídka působí paralelně vedle jejich hereckého šarmu. Jako typický příklad herce‑aktivisty uvádí autor Paula Robesona, u něhož obě dráhy – herecká a aktivistická – byly spíše souběžné než propojené. K úvahám o zdrojích herecké schopnosti fascinovat má co říct i kniha Jane Goodallové Stage Presence (Scénická přítomnost) z roku 2008, kterou recenzuje v tomto čísle rovněž Jan Hančil a která zkoumá samu povahu jakoby zesílené bytostné existence herce v přítomném okamžiku a její nazírání z historického hlediska počínaje renesancí přes období stuartovské restaurace v Anglii po romantismus až k současným podobám.

Scénický New York: Režisér Radovan Lipus, Ph.D. (1966), autor knihy Scénologie Ostravy (3. sv. velké řady edice Disk) a stálý přispěvatel tohoto časopisu, se v Centru základního výzkumu AMU v Praze a Masarykovy univerzity Brno zabývá zejména nespecifickou scéničností a scénovaností, a to speciálně ve vztahu k prostoru města a života jeho obyvatel. Autor ukazuje při analýze knihy proslulého nizozemského architekta Rema Koolhaase (Třeštící New York / Retroaktivní manifest pro Manhattan) i na základě své vlastní zkušenosti na různé aspekty scénické tváře této megapole, které jsou současně důležitými aspekty scénologie prostoru k životu. V tomto rámci se věnuje scéničnosti základního ‘půdorysu’ tohoto prostoru, scéničnosti staveb a jejich vztahů navzájem i k symbolickému ‘dalšímu’ prostoru (stavba z figurativního hlediska, resp. stavba jako metafora ambicí člověka apod.) i scéničnosti speciálních elementů prostoru moderního města (např. výtah); od ní a přes ni se pak dostává ke scéničnosti součástí města přímo určených ‘k dívání’, a to nejen svým ‘zevnějškem’, ale i funkcemi (zábavní parky a další místa určená často přímo k realizaci různých podívaných, místa, která otevírají vděčné pole pro výzkum takového zaměření na diváka a která jako taková stojí na švu scéničnosti specifické i nespecifické); upozorňuje přitom na ‘scenic points’, z nichž lidé s neutuchajícím zájmem pozorují jak město samo, tak jeho život, a připomíná i scénický potenciál obrazových reflexí místa ve spojení s dramatickými osudy lidí (fotografie). Opět z jiné strany a na jiném materiálu tak ukazuje důležitost uchopení místa a městského prostoru jako velice vlivné scény lidských osudů.

Už Hančilův příspěvek nazvaný „Charisma a jeho herec“ souvisí svým vznikem se sympoziem nazvaným ‘Herectví v mediálním věku’, které uspořádal koncem září Ústav dramatické a scénické tvorby Divadelní fakulty AMU. Jeho náplň tvořily ty aspekty současné situace, vzhledem ke kterým jako by docházelo k všeobecnému rozmytí hranic herectví. V tomto čísle tiskneme kromě citované Hančilovy stati především esej doc. Jana Hyvnara (1941), teatrologa, který se (i v tomto časopise) soustavně zabývá antropologickými souvislostmi herectví, nazvanou „Herectví mediálního věku aneb Současný herec mezi simulakry“. Z příspěvku předneseného na tomto sympoziu a v návaznosti na studie uveřejněné v 26.–28. čísle Disku vznikla stať doc. Josefa Valenty (1954) z katedry pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který učí i na katedře výchovné dramatiky DAMU: jmenuje se „Scénování v situacích ‘běžné každodennosti’“ a její náplň blíže naznačuje podtitul „Ke kritériím rozlišení jeho rozmanitých kvalit“; autor tu definuje 16 polaritních kritérií sloužících k popisu nespecificky scénického lidského jednání v běžném životním provozu. Prof. Július Gajdoš (1951) z Ústavu umění a designu Západočeské univerzity představil na sympoziu žánrové spektrum současného performančního umění, zatímco ve stati otištěné v tomto čísle pod názvem „Osiřelý americký sen“ se věnuje speciálně Spaldingu Grayovi, který se vzhledem ke svému stále jasnějšímu zaměření na monologické vyprávění zvlášť názorně vyhraňoval vůči divadelnímu herectví, jímž začínal. Z přednášky na zmíněném sympoziu vznikla i studie doc. Jiřího Šípka (1950) nazvaná „Psychologické souvislosti scénické tvorby. Empirická sonda“: jde o prozatímní shrnutí této sondy, pro niž si autor vybral materiál Rorschachova testu a při které mohl počítat s (anonymní) účastí řady zkušených umělců, především herců. – Pokud jde o historii českého herectví, tiskneme v tomto čísle 2. část studie doktorandky v oboru scénická tvorba a teorie scénické tvorby (DAMU) MgA. Lenky Chválové (1979) s tématem „Žena v divadle J. K. Tyla“: tentokrát jde o vzájemnou inspiraci dramatika a hereček Anny Forchheimové-Rajské a Anny Kolárové-Manetínské.

Příspěvek Radovana Lipuse se týká zejména nespecifické scéničnosti. V rámci problematiky, o které pojednává Mgr. Alexandr Gregar (1943) ve stati „Globální divák“, pohybujeme se ještě víc na hranici specifického a nespecifického scénování, pro současnost tak typické: autorovi jde o důvod a druh diváckého zájmu, který i v Česku vyvolávají přímé přenosy představení newyorské Metropolitní opery do (kino)sálů v celém světě; poukazuje přitom na specifičnost diváckého zážitku, který umožňují moderní přenosové technologie, i na zvláštní ‘scénování’ přenosů jakožto ‘události’ svého druhu. Důležitý příspěvek k teoretickému uchopení problematiky scéničnosti a scénování představuje studie známého teatrologa a pedagoga DAMU prof. Jana Císaře (1932) „Divadelní dílo ve věku všeobecné scénovanosti“, ke které mu dala podnět kniha Miroslava Vojtěchovského a Jaroslava Vostrého Obraz a příběh (O scéničnosti ve výtvarném a dramatickém umění). O scénických prvcích v japonské poezii pojednává stať japanoložky ing. Mgr. Denisy Vostré (1966) „Od náznaku v japonské tradiční poezii waka ke scénám moderní haiku“. Ing. Mgr. Lubomír Ondračka (1967), vědecký pracovník Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, recenzuje v tomto čísle nový ‘sešit’ časopisu Paragrana, vydávaného Mezinárodním centrem historické antropologie berlínské Freie Universität, který se věnuje pojetí těla a tělesnosti v Indii.

Pokud jde o současné zahraniční divadlo, věnuje se Mgr. Jitka Pelechová (1980), teatroložka působící ve Francii – v návaznosti na svou stať pojednávající o dramaturgii uměleckého šéfa berlínské Schaubühne Thomase Ostermeiera z Disku 27 – tentokrát speciálně ibsenovským inscenacím tohoto předního současného německého režiséra; doktorand Mgr. Pavel Bár (1983) informuje zase o novinkách londýnské muzikálové scény. V minulém čísle referoval Július Gajdoš o sympoziu pořádaném v rámci Roku Grotowského na univerzitě v Kentu (v článku „Ze sympozia do divadla“); v tomto čísle píše Jan Hyvnar o tom, co k Roku Grotowského a 50. výročí vzniku Teatru Laboratorium připravili francouzští pořadatelé ze Sorbonny a Collège de France, a to jak pro širokou veřejnost v Centre Pompidou a v Brookově divadle Bouffes du Nord (tamní pořad byl věnovaný zejména nejslavnějšímu herci Teatru Laboratorium Ryszardovi Cieślakovi), tak na dvou vědeckých konferencích pro odborníky. Jan Hyvnar také recenzuje sborník Alfred Jarry et la culture tchèque/Alfred Jarry a česká kultura, vydaný Filozofickou fakultou Ostravské univerzity: publikuje 20 referátů přednesených na stejnojmenné mezinárodní konferenci, kterou FF OU pořádala v říjnu 2007. – V příloze tohoto čísla uveřejňujeme monodrama Júlia Gajdoše „Všude dobře, nejlépe tam, tam-tam“; z cyklu ‘Tři úlety a jeden let’ tohoto autora je to ‘Úlet druhý’, první jsme pod názvem „Tancem až do nebe“ otiskli v Disku 29.