Disk 40 (červen 2012)

Čtyřicáté číslo časopisu Disk otevírá stať prof. Júlia Gajdoše „Postmodernismus mezi námi“. Podnětem k ní se stala londýnská výstava Postmodernism: Style and Subversion 1970–1990, pořádaná ve Victoria and Albert Museu od 24. září 2011 do 15. ledna 2012. Organizátoři výstavy a editoři katalogu se z dobrých důvodů rozhodli nehledat nějakou jednoznačnou definici, ani se nesnažili zřetelně vymezit hranice jak samotného stylu, tak jeho vztahu k modernismu. Pokusili se pouze o alespoň zběžnou charakterizaci uměleckého vývoje od 70. do 90. let minulého století a o obrazovou prezentaci produktů, které ve své době vzbudily pozornost svou neobvyklostí. Největší pozornost věnovali přitom ne náhodou postmoderní architektuře, ale i ostatním druhům umění a designu, takže na výstavě nechyběly móda, post hip hop, fotografie ani práce s příběhem či abstraktní figurální systémy. Autorovi otiskované stati se výstava stala příležitostí k vlastní úvaze o spojitostech a rozdílnostech mezi modernismem a postmodernismem, resp. modernou a postmodernou: tato úvaha poukazuje – a to zejména právě na několika příkladech z architektury – na zárodečnou postmoderní nejistotu, ale i na společné kořeny postmoderny s tím, co ji – ať v souhlasu či v protikladu k ní – předcházelo.

Článek prof. Jana Císaře „Meze a krajnosti“ je věnován dvěma inscenacím činohry pražského Národního divadla. Jejich dramaturgické východisko spatřuje autor v úsilí vedení tohoto souboru obsáhnout a nabídnout svým divákům co nejširší rozsah postupů a výsledků, které se podílejí na jazyku dnešní činohry. Nebeského inscenace Shakespearova Krále Leara zcela opouští tradiční interpretační metodu a vytváří scénický tvar, jehož podstatou je obraz, tj. vizuálně výtvarná podoba inscenace. Ta formuje naprosto svébytnou scénickou skutečnost, jejíž nezvyklost se ještě zvyšuje tím, že všechno se předvádí synchronně, takže vazba jednotlivých prvků je polyfonická. V Národním divadle reprezentuje Nebeského inscenace – vzhledem k postavení této instituce v české kultuře – na jedné straně určitou krajnost, která pokládá otázku hranic či aspoň rámce, v jakém může činohra Národního divadla uspokojovat příslušné kulturní nároky; na druhé straně otevírá i otázku možných podob současného scénování z hlediska vztahu divadla a dneška. V tomto směru hraje v repertoáru činohry Národního divadla důležitou úlohu i Dočekalova inscenace polodokumentárního polofiktivního textu Lucy Prebble Enron, která rovněž rozmnožuje slohovou šíři jeho záběru.

Následující dva příspěvky se věnují mluvnímu projevu. Prof. Zdenka Švarcová vychází ve své stati „Hlas jako zvon“ z toho, že z hlediska smyslového vnímání je hlas podobný pohledu (v doméně zraku) nebo doteku (v doméně hmatu), jež se však s hlasem nemohou srovnávat co do energie vydané na jeho vznik. Autorka si tedy klade otázku: „Jestliže je pohled projevem zraku a dotek projevem hmatu, […] který smysl se projevuje hlasem?“ Nebylo by tedy možné jej přímo označit novotvarem „mluv“? Ať se takové označení ujme nebo neujme, autorka při své argumentaci přesvědčivě ukazuje na zásadní význam kultury dnes tak zanedbávaného mluvního projevu. A nebude možná tak daleko pravdy, když tvrdí: „Tím, že jsme pětici smyslů doplnili mluvem, otevřeli jsme cestu k zpětným pohledům na smysluplnost lidského života spočívající právě jen ve vzájemném dorozumívání. Dokazuje-li nám (přírodní) vědec, že z vědecké epistemologie žádné Smysly neplynou, že ‘světu nevládne Velký Konstruktér, že Evoluce nikam nesměřuje a že Život nemá žádný Smysl’, oponujme v tom smyslu, že každé důležité ‘sdělení’, byť by mělo podobu jen vlídného pohledu, přátelského objetí či upřímného ujištění, bude pro nás mít smysl, i když jen ‘smysl’ s malým ‘s’.“

Všechno, co souvisí s hlasem a mluvou – píše prof. Vostrý ve studii „Scénologie mluvního projevu“ –, má samozřejmě co dělat nejen s vysílanými a přijímanými vibracemi při vzájemné komunikaci, ale i s naší přítomností v prostoru a (nejen v divadle) se schopností ho touto přítomností dotvořit. „I z toho je zřejmé, jak velký vliv může mít a má zanedbávání mluvy (ve vzájemné souhře mluvení a poslouchání) či naopak její kultivace nejen na úroveň současného činoherního herectví, ale i na úroveň scénování a sebescénování, a to znamená i sociální komunikace, obecně.“ Jde právě tak o možnosti hlasového, jako o možnosti (‘čistě’) slovního výrazu, který na mluvní úrovni s hlasem (dá se říct) zápasí. A také obráceně: Při mluvním projevu totiž člověk využívá nejenom svého hlasu a dalších organických předpokladů tohoto mluvního projevu, ale i slov, která mu zrovna tak pomáhají svou zvukovou konkrétností, jako překážejí svou sémantickou obecností. Jde tu, obecně vzato, o prožitek samotných slov a jejich spojení nebo – v případě zdařilého básnického textu – o jejich využití při tvarování celistvého prožitku. „Z toho ze všeho vyplývající zvukově realizovaný psychofyzický prožitek promluv tak tvoří nejen důležitou součást celkového hercova tělesného prožitku, ale také významný bezprostřední (organický) impulz jeho konkrétního scénického chování/jednání.“

Doc. Josef Valenta je autorem studie „Prolegomena k metodologii výzkumu edukačního dramatu“, jejíž první část otiskujeme v tomto čísle. Jde o tu část, která se – na pozadí definice tohoto oboru a jeho interdisciplinární podstaty – věnuje jednak vymezení jevu zvaného ‘výzkum’ a jeho základních paradigmat a jednak výkladu několika základních úhlů pohledu na výzkum spjatý s dramatickou výchovou. K obecné charakteristice výzkumu a jeho rysů jako specifické lidské činnosti autor přidává i stručný přehled základních výzkumných paradigmat (zejména kvantitativního a kvalitativního). Dále uvádí výčet oněch úhlů pohledu – ze šesti jsou pak v tomto prvním dílu článku vybrány k podrobnějšímu rozboru tři: 1. výzkum pro divadlo, resp. pro edukační drama (výzkumné aktivity aktérů, z nichž posléze vychází dramatická hra); 2. divadlo, resp. edukační drama jako výzkum aneb výzkum divadlem, resp. výzkum prostřednictvím edukačního dramatu (divadelně dramatické aktivity jako poznávání; zde je také prostor pro stručné charakteristiky tzv. uměleckého výzkumu, praxí vedeného výzkumu, etnografie performancí atd.); 3. divadlo, resp. edukační drama jako výzkumná zpráva (která přináší akcent na scénický výsledek výzkumu, tj. na scénický akt jako ‘výzkumnou zprávu’). Další tři typy budou charakterizovány v druhé části.

Pokud jde o historii divadla, zabývá se v tomto čísle Disku Klára Břeňová divadelní aktivitou v terezínském ghettu („Terezínská prkna, co znamenala svět“). Doktorand Mgr. Pavel Bár („Divotvorný počátek muzikálu v Československu“) pojednává o inscenaci slavné Voskovcovy a Werichovy adaptace amerického muzikálu Finian’s Rainbow: touto inscenací k nám pod názvem Divotvorný hrnec poprvé krátce po válce uvedli nový žánr. Studie Mgr. Martina Maryšky „Rozšířený prostor jeviště – grafický design Divadla na provázku“ usiluje o pochopení estetické relace mezi grafickým designem a specifickou scénickou manifestací na příkladu plakátů a programů tohoto divadla k inscenacím z let 1968–1989. Princip nepravidelnosti a otevřenosti, přijatý divadlem jako řídicí programové východisko, se zde uplatňoval rozmanitostí užitých výtvarných prostředků (kresba, fotografie, koláž, koncept aj.) v tvorbě početných výtvarníků (Mysliveček, Ždímal, Stejskal, Skalník, Zavarský ad.). Sjednocovalo je hledání inscenačního klíče společné všem divadelním složkám: grafický design tu neměl a nemá být pouhou ilustrací k inscenaci. Maryškova studie se zaměřuje zejména na způsob, jakým výtvarníci na tiskovinách pojímali autorské herectví, a s tím spojenou metakomunikační reflexi grafického a divadelního jazyka, vedenou úsilím o předsevzatou autenticitu.

40. číslo Disku doplňuje překlad Neveuxovy hry Žaloba na neznámého, který je dílem Karla Krause. Ukázku mimodivadelní scénografie představuje „Efemérní architektura pro Ji.hlavu“ Josefa Čančíka a Víta Šimka, kterou tu komentuje první z uvedených autorů. Pokud se týká textu „Ještě jednou o ‘zlatém vejci’“, jde o odpověď Michaela Prostějovského a Pavla Bára na polemický ohlas jejich článku „Fenomén ‘český’ muzikál“, napsaného v rámci projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR (DF11P010VV031) a otištěného v minulém – 39. čísle; autorkou polemiky nazvané „Potíže se zlatým vejcem“byla Jana Machalická. Z textu otištěného v tomto čísle si nárokuje redakční dodatek jen postscriptum Michaela Prostějovského, ke kterému musíme dodat toto: Slovo „neodborníka“ či „neodbornice“, za niž v tomto případě označuje Michael Prostějovský Janu Machalickou, může se jistě vyznačovat různými omyly, či dokonce zaujatostí; bude ale vždycky cenné právě jako náhled vycházející zvenku a nikoli ‘zevnitř’, tj. jako přece jenom nezaujatá korekce názoru, poznamenaného nutně vlastní (Prostějovského) účastí v oboru.